sobota 29. prosince 2018

CONFITEOR

Prakticky denně můžeme na rozích ulic velkých měst potkávat lidi, kteří vykřikují Kristovo jméno a hrozí kolemjdoucím peklem a zatracením, pokud se neobrátí.

A jako křesťané můžeme snadno podlehnout pocitu, že tihle lidé s námi nemají nic společného.
Vím to z vlastní zkušenosti.
Ale není to tak, tihle lidé jsou křesťany tak, jako jsem křesťanka já - jejich vyznání víry by se od toho mého nejspíš vůbec nelišilo.
To, v čem podle mě udělali chybu, bylo, že absolutně podlehli strachu.
Stav světa je vyděsil natolik, že mají nepřemožitelný strach z toho, že jejich bližní, všichni ti lidé, kteří procházejí kolem, skončí v pekle.
Sklouzli k jednomu z extrémů.
Zapomněli na Boží moc a Ježíšovu milost a zůstalo jim jen učení o pekle, hříchu a ďáblu.

Pro nás křesťany by ale neměli být někým, nad kým ohrnujeme nos. Měli by být spíš smutným připomenutím toho, co se stane, když se křesťan odchýlí od Boží pravdy.
Měli by pro nás být připomenutím nebezpečí, které hrozí i každému z nás.

Myslím si, že všichni tito strachem křičící křesťané mají často jednu věc společnou: nepatří k žádné církvi. Tím, že svou víru s nikým neprobírají, neposlouchají ničí kázání, stojí mimo církev - se stávají nesmírně zranitelnými. 

My, křesťané zavedených církví, si zacpáváme před jejich křikem uši a nejspíš jen málokdy nás napadne, že stav těchto lidí máme na svědomí především my.

Přestali jsme totiž kázat o hříchu.
Ďábla jsme často odsunuli někam do říše pohádek.
Tváříme se, že tyhle věci se nás nijak netýkají.
A na strach člověka, který si přečte některé děsivé pasáže Bible, nemáme uspokojivou odpověď.

Jako katolička jsem se setkala častěji s tímto druhým extrémem.
S lidmi, kteří zlo banalizovali, případně vyrostli se skálopevným přesvědčením, že to, že svět kolem není v pořádku, je čistě chyba toho špatného světa, světa za branami katolické církve. 

Mnozí katolíci prostě často tak nějak čekají, až si to svět rozmyslí, uzná, že katolická církev je dokonalá, a konvertuje. Jsou připraveni mu pak s blahoslonným úsměvem gratulovat.
Do té doby nejsou připraveni dělat nic - možná ještě pořádat farní plesy a grilovačky.

Jejich pochybení je možná méně viditelné než pochybení křesťanů, kteří hulákají na ulicích. O to ničivější jsou však jeho následky.


Tito lidé totiž především zapomínají na to, že oni sami nejsou tak dokonalí, jak si představují, jejich společenství tak příkladné, že by nebylo třeba na něm tvrdě pracovat.
Úplně zapomínají na to, že hřích se jich týká úplně stejně, jako všech ostatních.
A že jejich poklidná víra, postavená na zbožných frázích o bezpodmínečné Boží lásce, víra, která pokání a vědomí vlastního hříchu odkazuje někam do středověku, mnohé lidi zranila a ublížila jim.

Osobně jsem nezažila jediné katolické společenství, které by bylo tak skvělé a dokonalé, jak se tvářilo. Jediné katolické společenství, ve kterém bych alespoň vydržela zůstat.
A může to být mou pýchou. Zčásti nejspíš je.
Ta větší část toho ale je to, že jsem byla několikrát zklamaná. Ne trochu. Tak, že mi to tehdy vzalo všechnu naději.

V jedné z takových chvil jsem byla na katolické taneční zábavě.
Nepořádala jí jen nějaká zapadlá farnost. Ale velké, oficiální, katolické hnutí mládeže.
Byl přítomen i kněz.

Musím přiznat, že celý ten večer pro mě osobně dopadal špatně - obsluhovala jsem bar, ke kterému přicházeli čím dál opilejší a opilejší věřící. Kluk, který se mi líbil, tančil s jinou dívkou, a mě si tím pádem pochopitelně nevšímal. Kamarádka, se kterou jsme se domluvily, že spolu pojedeme domů a navíc věděla, že nejsem v pohodě, mi oznámila, že domů jí autem poveze kluk, kterého na zábavě potkala a já musím jet tím pádem sama. U baru se navíc objevovala čím dál častěji dívka, která měla trochu deformovaný obličej - a nikdo ji nevyzval k tanci a nikdo jí nevěnoval pozornost. Časem začala plakat.

Když večer končil, nastoupila jsem už v docela špatné náladě do autobusu plného opilých věřících.
Byla to noční varianta 84, která objíždí celé Brno a na hlavní nádraží jsme jeli minimálně půl hodiny.
Byli jsme tam hodně, hodně namačkaní.
A celou tu dobu mě katoličtí kluci, kteří stáli poblíž, úplně nepokrytě osahávali. Dělalo se mi z toho zle, ale nevěděla jsem, jak tomu zabránit. Protlačit se jinam moc nešlo - nikdo by nechápal, co dělám, všichni jsme se tak tak drželi, abychom nespadli a svým manévrem bych se ocitla uprostřed jednoho z kroužků bavících se kamarádů. Můj odpor jim přišel k smíchu, byli opilí.
Mimo to jsem byla úplně ochromená. Nechápala jsem, jak to, že takhle vypadá večer mladých křesťanů. Když jsem vystoupila z autobusu, zapřisáhla jsem se, že už nikdy v životě nepřijdu a nevstoupím do žádného katolického společenství mladých.
Svůj slib jsem dodržela.

Jeden večer se může zdát jako banální důvod. Ona to ale je spíš poměrně banální epizoda daleko rozsáhlejšího příběhu, jehož závažnější části nedokážu a nechci veřejně vyprávět.
Tahle událost byla zkrátka takovou symbolickou poslední kapkou.
Čímž nechci říct, že od té doby nezapršelo.

Každopádně.
Všechny tyhle události nemají vůbec nic společného s Ježíšem.
Jsem přesvědčená, že křesťanská víra jako taková, k ničemu z toho špatného, co jsem v církvi zažila a čeho jsem byla svědkem, nevede.
 
Jsem přesvědčená o tom, že problém je v tom, že žijeme na území Nepřítele.
Nepřítele, který církev celou svou mocí nenávidí.
A to, že se učení o hříchu a ďáblu vytratilo z kostelů - to má své následky.
Tak dlouho se (nejen) z kazatelen mluvilo jenom o zmrtvýchvstání a Boží lásce, až se jaksi vytratilo vědomí toho, že dnes ještě nejsme v ráji, že dnes ještě žijeme pod Zákonem, jehož přestoupení znamená smrt, že dnes kromě dobra existuje i zlo.

Mnoho dnešních křesťanů v ďábla nevěří a nevidí v tom žádný problém, zlo vnímají spíše jako jakousi psychickou nemoc, nad kterou člověk nemá kontrolu.
Hříšníky obhajujeme jako ty, kdo si možná nemohou pomoci, jako ty, kdo ubližují, protože jim někdo ublížil.
A nedochází nám, že tím vlastně překračujeme svou pravomoc, soudíme o věcech, o kterých nic nevíme.

Připadá nám zaostalé, že dříve byla častěji než je tomu dnes, považována za původce hříchu špatnost člověka. Soudilo se, že kdo hřeší, hřeší proto, že je zlý a je to jeho vina
My o tomto  soudu říkáme, že byl zaostalý a povrchní, protože při něm nebyly zohledněny okolnosti, situace člověka, který hřešil.

Ale ve skutečnosti dnes nesoudíme o nic lépe.

Dnes o lidech, kteří hřeší, říkáme, že hřeší proto, že si nemohou pomoci. Někdo ublížil jim, tedy oni ubližují druhým. To okolnosti působí zlo, říkáme. Jenže tento náš soud je stejně špatný, jako byl špatný soud lidí, kteří hříšníky zatracovali.
My totiž nevíme, zda okolnosti byly skutečně tak vážné, tak zlé, že hříšník nemohl jednat dobře.
My nevíme, zda v daném okamžiku neměl svobodnou vůli.
Říkáme, že neměl. Domýšlíme se.

V obou případech říkáme něco, co nevíme. V obou případech soudíme, ačkoli soudit nám nepřísluší.
A je jedno, jestli stojíme na straně žalobců, nebo advokátů.

Role advokátů má navíc tu nevýhodu, že ke zlu, které kolem nás je, získáváme absolutně naivní postoj. Za tu dobu, kterou jsem strávila v katolických společenstvích, jsem získala vážné podezření, že mnozí zdejší křesťané vnímají zlo jako jakousi nepěknou nemoc, která se jich vlastně až tak netýká.

Jenomže...ve chvíli, kdy člověk začne vnímat například svátosti jako jakýsi druh očkování, které ho chrání před hříchem, se vystavuje nebezpečí pádu víc než kdy jindy. 
(Bůh totiž nikoho stoprocentně nechrání, každý z nás má svobodnou vůli.)
Ale pádem, tím, že člověk zhřeší, celý ten začarovaný kruh nekončí.

Ve chvíli, kdy takový člověk zhřeší, může dojít hned k několika scénářům, z nichž jeden je horší než druhý.
Scénář první: může začít svůj hřích zatloukat, protože se bojí, že kdyby se to provalilo, lidé kolem by začali pochybovat o účinnosti oné očkovací vakcíny nebo o něm samém. Tak si my křesťané, hrajeme na lepší, než jsme, jen proto, abychom nedělali Bohu (nebo sobě) ostudu. Celá ta myšlenka je samozřejmě špatně. Boží slávu nemůže žádný člověk ohrozit.

Scénář druhý: víra člověka v to, že svátosti mají nějakou moc, může být po pádu otřesena. Pokud dál zůstane křesťanem, který svátosti přijímá, může se začít tématu hříchu vyhýbat.

V obou případech se ale "nemoc", nebo-li hřích, stává jakýmsi choulostivým tématem, o kterém se ve slušné křesťanské společnosti nemluví. Ožehavým tématem, kterému je lepší se vyhnout zbožnou frází. 

Možná zapomínáme na to, jak často Ježíš mluvil o farizejích, židovské náboženské elitě, jako o pokrytcích. Přitom je bláhové domnívat se, že porytectví bylo výsadou pouze židovských věřících.
Ne. V roli povýšených farizejů jsme dnes až příliš často my, křesťané.

Jeden z důvodů, proč jsem vždycky měla chuť k evangelizaci byl, že jsem doufala, že z mnohých ateistů by byli daleko lepší křesťané než ti, které jsem potkala.
Což je pravděpodobně kacířská myšlenka po všech stránkách.
Ale doufám v to i dnes.

A křesťané, kteří naříkají nad zkažeností okolního světa a dávají ji za vinu nekřesťanům, jsou mi k smíchu. 

Příliš rychle jsme zapomněli, že hřích není nemoc, která by se dala vymýtit tím, že budeme přijímat svátosti, nebo tím, že alespoň na oko budeme vypadat hodní.

V kostelech už slova "je to má vina, má veliká vina" (mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa) nemusejí říkat ani katolíci. A to je podle mě chyba, veliká chyba.

Protože mám pocit, že to vede k tomu, že mnozí křesťané si dnes myslí, že zlo, nebo tedy přinejmenším to podstatné zlo, se nachází někde daleko za branami církve.

A to navzdory tomu, že tak tomu nikdy nebylo. 
I mezi dvanácti Ježíšovými učedníky byl jeden zrádce.

Jistě to nebyl poslední člověk, který se zpronevěřil Kristu.

Představa neposkvrněné církve je naivní a nereálná.
Alespoň katolická církev se o tom díky své dlouhé historii měla mnoho příležitostí přesvědčit.

A proto bychom se měli konečně postavit tváří v tvář faktům. 
Měli bychom přestat být křesťany, jejichž kázání začíná i končí spásou, a kteří všechno ostatní bezmyšlenkovitě zametají pod koberec. 
Existuje důvod, proč spásu potřebujeme.

A tím důvodem je náš hřích.

Pokud to odmítneme přiznat, stane se křesťanství jen prázdnou útěšnou frází - jednou z mnoha filosofií učících jak dosáhnout životního štěstí. 
Stane se něčím, co nemůže nic dát nám, jako křesťanům, ani lidem, kteří křesťany nejsou.

Hulákající křesťané na ulicích možná trochu přehánějí, když tvrdí, že se všichni řítíme do pekel.
Možná ale nebyli prvními, kdo udělal v teologii chybu.
Prvními, kdo tu chybu udělal, byli křesťané, kteří ve špatném světě začali hlásat, že všichni jsme spasení a dál se není potřeba hříchem zabývat.
Křik lidí na ulicích je jen ozvěna.
Jen chabá ozvěna daleko větší chyby, kterou mají na svědomí zcela jiní lidé než ti, kteří křičí.
Je to jen důsledek toho, co se denně děje ve velkých zavedených církvích.

Nabádá-li [křesťanství] lidi, že se mají kát, a slibuje-li jim odpuštění, nemůže – pokud je mi známo – nabídnout nic lidem, kteří si nejsou vědomi, že by učinili něco, zač by se měli kát, a kteří necítí potřebu odpuštění.  (C. S. Lewis) 
 




pátek 19. října 2018

4. VNÍMÁNÍ PŘÍRODY (2. část)



V minulé kapitole jsem se pokusila přiblížit křesťanské vnímání přírody a světa. V této se pokusím křesťanský pohled postavit do kontrastu s námitkami, které proti němu vznášejí materialisté a říci o materialismu ještě něco navíc.

Pokud jde o soudobé materialisty, řekla bych, že mnozí z nich za křesťany vůbec nezaostávají pokud jde o obdiv, který cítí k přírodě. Dá se říci, že právě naopak. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že materialisté (resp. ateisté)  chovají k přírodě až mystickou úctu a napadlo mě, že je to táž úcta, kterou křesťané cítí Bohu, o kterém věří, že přírodu stvořil. Jako příklad takové úcty mohu uvést například dílo Rudolfa Steinera „Mystika na úsvitu novodobého duchovního života“. S obdivem o přírodě hovoří také biolog a představitel hnutí New Atheism, Richard Dawkins, který svou knihu Boží blud uvádí krátkou a údernou metaforou:

Což nestačí, že nějaká zahrada je krásná,
copak je nutné věřit, že v ní bydlí rusalky? (cit. 1)


pátek 8. června 2018

CO MŮŽE ČLOVĚKU ŘÍCT ZAHRADA O ŽIVOTĚ

Zahrady miluju odmala. Strávila jsem na nich velkou část dětství a je to jedna z věcí, za které jsem v životě vděčná úplně nejvíc. Letos jsem přemýšlela, čím sama sebe motivovat k učení a rozhodla jsem se, že si hned po skončení školy koupím slepice. To bude radosti.

Zatím si to jenom tak maluju kreslím:



Koupit si slepice ale asi není sen každé dívky po vysoké a já jsem se rozhodla, že napíšu, proč si myslím, že je to tak skvělý. Proč je vlastně tak skvělý mít zahradu (zahrada je totiž předpokladem k tomu, pořídit si slepice).


úterý 5. června 2018

BŮH, KTERÝ MLČÍ


„Být křesťanem a nemodlit se je stejně proveditelné jako žít bez dýchání,“ napsal Martin Luther. 

Modlitba ale pro mnohé z nás není nic jednoduchého a narozdíl od dýchání se jí musíme učit. V začátcích víry většinou nebývá obtížná, protože ji provázejí emoce, pocit Boží přítomnosti. Mám ale zkušenost a slýchám to i od jiných, že postupem času se v modlitbě stále častěji setkáváme s „mlčícím Bohem“. Duchovní zážitky jsou pryč, počáteční extáze taky. To, co člověk zažíval krátce po konverzi – a ti, kdo věří odmala, v dětství – se už v takové intenzitě neopakuje.

V prvních letech víry totiž může dojít k něčemu, co se svým způsobem podobá zamilovanosti. Když jsme čerstvě zamilovaní, často vyvádíme pěkné kusy – a když potom tyhle prvotní emoce vyprchají, máme sklon se ptát, jestli vlastně něco zůstalo a jenom jsme ze sebe nedělali blázny pod taktovkou nějaké iluze. 

Po prvním setkání se s Bohem v modlitbě se v člověku navíc může spustit lavina emocí, které v sobě nedokáže udržet – a tak zpravidla stále mluví o Bohu, navíc s nadšením a určitou nedospělostí, za které se později má sklon stydět. (Třeba já, když mi bylo devět, jsem byla schopná oslovit kohokoli na chodbě ZUŠ jen proto, abych se ho zeptala „jak to má s Bohem”.)

A to vše vede k tomu, že si znovu začínáme klást otázky. Což podle mě není vůbec nic špatného, spíše naopak. Má-li zůstat víra živá, měla by růst, ne ustrnout ve stejné podobě, v jaké jsme ji měli na začátku.

To, že se po pár měsících či letech praktikování víry modlitba stane obtížnou a my zjistíme, že to „nefunguje tak, jak bychom si představovali“, ale nejspíš nevyřešíme lacinými poučkami jako „když se naše modlitby neplní, modlíme se za nesprávné věci“ případně (a ještě hůře) „když při modlitbě necítíme Boží přítomnost, modlíme se špatně“. Situaci není radno podceňovat hlavně proto, že obvykle začneme mít s modlitbou problém v nějaké životní krizi, kdy hledáme pomoc a podporu u Boha, ovšem pomoc a podpora ve vytoužené podobě nepřicházejí. 

Osobně jsem prožila mnoho okamžiků, kdy jsem přemýšlela následujícím způsobem: tahle situace je pro mě to nejtěžší, co jsem kdy v životě zažila, je to opravdu příliš. A Bůh tady přitom není. Necítím jeho přítomnost, neukazuje mi cestu, nedává mi to, o co jsem prosila. Jak je možné, že Bůh, který mě údajně miluje, jedná takto? Jak mě může nechat, abych se trápila? Přirozeně následovaly další otázky: Existuje Bůh vůbec? A pokud ano, proč je tak krutý?


pátek 11. května 2018

3. VNÍMÁNÍ PŘÍRODY



Je jisté, že dva lidé, které vezmete na tutéž procházku do lesa, z ní budou mít úplně jiný užitek. Někdo si všimne šumících stromů, někdo spíš nepříjemného hmyzu. Jeden se zastaví u potoka, kde zpozoroval vyskočivší žábu, jiný na jeho místě zvedne hlavu a spatří dravce kroužícího vysoko na obloze. To všechno jsou ale nepatrné rozdíly ve srovnání s tím, jak zásadně se liší u jednotlivých lidí vnímání přírody.

Pojďme se vydat také na takovou procházku. Na procházku do myslí těch, kdo se procházeli lesy. Do myslí lidí, kteří se pokoušeli interpretovat to, co vlastně vidí, když hleděli do korun šumících stromů. Někteří z nich mluví o přírodě jako o stvoření, jiní o přírodě, která je, aniž by pro to existoval důvod. Jsou to dvě myšlenky, které se od sebe liší snad ještě intenzivněji než černá a bílá. A přitom vznikly při pohledu na tytéž stromy.

pondělí 16. dubna 2018

MŮŽE BÝT ATEISTA OPRAVDU MORÁLNÍ?

Pokud jste nečetli Kde se vzala morálka, možná vám tu bude něco chybět, pokud četli, tak možná přebývat. Anyway, jsem Hugo, hostující i-viniční autor, a mám tu pro vás zamyšlení na téma ateismu a morálky s provokativní otázkou přímo v nadpisu.

Nejprve pár na sebe částečně navazujících myšlenek ze kterých budu vycházet, ve kterých jsem se pokusil maximálně věrně reprezentovat ateistické/naturalistické postoje (pokud s něčím nesouhlasíte, napište do komentářů, pokusím se námitky reflektovat (nebo na ně aspoň reagovat)):
  1. Vesmír, potažmo svět, vznikl bez důvodu. Nemá žádný cíl a ani jeho fyzikální zákony neexistují za žádným cílem. To, jak vesmír vypadá, je přímým důsledkem těchto zákonů (což nevylučuje nedeterminističnost/náhodnost).
  2. Lidé se vyvinuli jako důsledek soupeření sobeckých genů a my, jako nejvyšší známá forma života, reprezentujeme z určitého pohledu ty nejúspěšnější geny (nebo alespoň dostatečně úspěšné v tom, že stále existujeme a nevypadá to, že by nám hrozilo vymření).
  3. Morální chování je jednou z adaptací, která umožnila se našim genům rozšířit tak, že je nás sedm miliard. Kdybychom měli ve zvyku se náhodně zabíjet, nebo prostě jen nespolupracovat v dosahování společných cílů (např. přežití), vytlačila by nás subpopulace, která by se tak chovala.
  4. Koncept dobra a zla je pouze způsob, jakým se tato adaptace projevuje v našich mozcích. Dobré věci jsou obecně prospěšné pro přežití (resp. šíření) našich genů a to je i důvod proč máme svědomí (nazývám takto to v nás, co dělá, že se cítíme dobře, když děláme dobré věci a špatně, když děláme zlé věci).
  5. Na rozdíl od zvířat jsme natolik vyspělí, že jsme schopni abstraktního myšlení a proto jsme schopni pochopit, proč morálka existuje, že to není nějaký nadpřirozeně daný zákon, ale prostě nástroj našich genů. Na druhou stranu díky této vyspělosti očividně máme schopnost jednat v rozporu s morálkou a způsob jakým žijeme nemusí vést k šíření našich sobeckých genů (viz třeba rozmáhající bezdětnost jako volba).
Pro ilustraci zdrojů těchto myšlenek např. Richard Dawkins v knize Řeka z ráje (v překladu Lucie Šoltýsové s mými opravami):
Ve světě slepých fyzikálních sil a genetické replikace budou někteří lidé trpět, jiní budou mít štěstí a nenajdete v tom ani pravidelnost, ani příčinu, ani žádnou spravedlnost. Svět, který pozorujeme, má přesně ty vlastnosti, které bychom měli očekávat, kdyby v jeho základě nebyl žádný plán, žádný účel, zlo ani dobro, nic, jen slepá a bezcitná lhostejnost. […]
DNA se ani nezajímá, ani neví. DNA prostě je. A my tancujeme podle její muziky.

neděle 8. dubna 2018

2. KDE SE VZALA MORÁLKA?



V minulé kapitole jsem nakousla téma morálky… a už pár dní poté mi došlo, do čeho se to vlastně pouštím. Nebo… nemůžu říct, že by mi to došlo úplně, zkrátka mi to došlo asi do té míry, jako člověku, který stojí na okraji bažiny dojde, že půda pod jeho nohama „začíná být taková měkčí“. Došlo mi, že ta moje bažina není tvořená zeleným bahnem, ale stovkami a tisícovkami knih. Na téma morálky se totiž píše už nějakých šest tisíc let. Kdybych se o ní chtěla dozvědět všechno, byla bych jako člověk, který se rozhodl hledat dno bažiny – našla bych dříve vlastní smrt. A tak mi nezbývá než s respektem vykročit po okraji jámy a vycházet z těch pár knih, na které stačím dosáhnout. Není jich mnoho. Přesto mi to ale přijde jako daleko zajímavější varianta, než se jednomu ze stěžejních témat lidských úvah vyhnout opatrným obloukem.


neděle 18. března 2018

1. VĚDA A ZÁKON



Jakmile se někde začnou bavit dva lidé, z nichž jeden je ateista a druhý věří v Boha, o Bohu, téměř stoprocentně se hovor začne za chvíli točit kolem toho, že Bůh je neviditelný. 
Na tomto faktu se ateista i teista shodnou. 
Odlišné jsou však závěry, které z této skutečnosti vyvozují.
Řekla bych, že je celkem jasné, co z toho, že ve světě není žádný viditelný Bůh, vyvozuje ateista.

A proto bych se chtěla vydat směrem, kterým se v otázce nepozorovatelnosti Boha ubírá teismus. 
Nechci tím ateismus nijak šidit. K tomu, že teď začnu teistickým pohledem, mám svůj důvod. Totiž ten, že pokud bych teď teistickou argumentaci odbyla, dostal by se celý spor ateisty a teisty do onoho mrtvého bodu, který asi většina lidí, kteří se někdy do takového rozhovoru pustili, důvěrně zná: 

Teista tvrdošíjně tvrdí, že neviditelný Bůh přece existovat může.
Ateista na to namítá, že stejně tak existovat nemusí. 
A tak dále v několika obměnách, až to obě strany přestane bavit.


sobota 17. března 2018

PŘEKONANÁ VÍRA?


 (Úvod ke sbírce článků o základech křesťanství)

Mnohokrát jsem slyšela názor, že křesťanská víra je dnes něco překonaného, že v dnešní době se už díky vědě ukázalo, že všechna nadpřirozená vysvětlení událostí si lidé jen vymýšleli. A tím pádem nic, co by bylo mimo svět, který můžeme pozorovat, neexistuje, protože to nikdo z nás neviděl.

Na tento názor může ještě křesťan namítnout něco v tom smyslu, že to, že Bůh není pozorovatelný ještě nutně neznamená, že neexistuje. Nicméně zdá se, že už trochu ztrácí půdu pod nohama, protože, ehm, k čemu by takový Bůh byl? K čemu je Bůh, který se ve světě nikdy a nijak neprojeví? I kdyby nakrásně čekal někde za oponou tohoto světa na to, až budeme po smrti a pak před nás předstoupil v celé své slávě, nemohl by nám vyčítat, že jsme o něm nevěděli, když o něm nebyl jediný důkaz, když ho předtím nikdo z nás neviděl, když neodpověděl na naše modlitby. Je-li Bůh, který se o nás nikdy nestaral, proč bychom se měli starat my o něj?1

pátek 16. března 2018

PROČ VINICE?



Navzdory názvu toho tady o víně nejspíš tolik nenajdete (i když kdo ví). Jedná se totiž o stránku, která je primárně o křesťanství. A název Vinice prostě souvisí s frekvencí tohoto malebného slova v Bibli a jedním konkrétním podobenstvím.

A proč jsem se rozhodla psát články na toto populární téma?

Mám pro to dva hlavní důvody. Prvním důvodem je to, že se mi opakovaně stává, že se mě lidé ptají, proč věřím v Boha a já jim nedokážu v pár větách uspokojivě odpovědět.  A to ne proto, že bych se chtěla pouštět do komplikovaných úvah, jejichž jediným účelem je všechno zamlžit nějakým Nepochopitelnem a Nedosažitelnem.