neděle 18. března 2018

1. VĚDA A ZÁKON



Jakmile se někde začnou bavit dva lidé, z nichž jeden je ateista a druhý věří v Boha, o Bohu, téměř stoprocentně se hovor začne za chvíli točit kolem toho, že Bůh je neviditelný. 
Na tomto faktu se ateista i teista shodnou. 
Odlišné jsou však závěry, které z této skutečnosti vyvozují.
Řekla bych, že je celkem jasné, co z toho, že ve světě není žádný viditelný Bůh, vyvozuje ateista.

A proto bych se chtěla vydat směrem, kterým se v otázce nepozorovatelnosti Boha ubírá teismus. 
Nechci tím ateismus nijak šidit. K tomu, že teď začnu teistickým pohledem, mám svůj důvod. Totiž ten, že pokud bych teď teistickou argumentaci odbyla, dostal by se celý spor ateisty a teisty do onoho mrtvého bodu, který asi většina lidí, kteří se někdy do takového rozhovoru pustili, důvěrně zná: 

Teista tvrdošíjně tvrdí, že neviditelný Bůh přece existovat může.
Ateista na to namítá, že stejně tak existovat nemusí. 
A tak dále v několika obměnách, až to obě strany přestane bavit.



(Mimochodem bych řekla, že v takovémhle rozhovoru bude mít nejspíš trochu navrch ateista, protože má v zásobě další argumenty jako např. „i kdyby neviditelný Bůh existoval, když se ve světě neprojevuje, je člověku absolutně k ničemu a věřit v Boha, který je k ničemu, nemá smysl“.)

Pokud má dojít k nějaké pokročilejší diskuzi, je nutné, aby teista svůj názor poněkud rozvinul. Teprve pak lze pokračovat ateistickou argumentací.

(V tomhle článku schválně nemluvím o křesťanství, ale o teismu, protože zatím nechci mluvit „jen“ o onom konkrétním Bohu, o kterém mluví křesťané. Chci psát obecně o existenci „něčeho za tímto světem“ nebo chcete-li „nadpřirozena“. To, že tomu „něčemu“ – ať už se jedná o jakoukoli sílu, inteligentní mysl či osobu, teď říkám „Bůh“, dělám teď jenom kvůli zjednodušení. Tyhle úvahy budou zatím tak obecné, že není podstatné, jestli si za tato tři písmena dosazujeme nějakou sílu, mysl, či bytost.)


MORÁLNÍ ZÁKON

Při zkoumání světa je zcela zásadním východiskem pozorování. Když řekneme o topení, že je horké, říkáme to proto, že jsme se právě spálili. To, že slepice má duté kosti, víme z toho, že jsme zlomili slepičí kost a podívali se dovnitř. S pozorováním viditelného světa pracuje i věda, byť daleko pokročilejším způsobem. Na základě pozorování kousku listu pod mikroskopem víme, že list se skládá z rostlinných buněk. A i komplikované vědecké úvahy, v nichž figurují vícerozměrné prostory atd. se opírají o základní poznatky získané pozorováním. Používají stejnou logiku, popisují tentýž svět, byť tento popis má vyšší úroveň.

Zásadní otázkou je, jestli nám věda pro popis nám známého světa stačí, anebo jestli víme o něčem ještě něco více, než jen to, co můžeme takto zvnějšku pozorovat. 

A já si myslím, že je jedna věc, o níž víme ještě něco více než jen to, co známe z vnějších pozorování. Totiž člověk samotný. To něco více víme o člověku. Protože my jsme lidmi. Víme, jaké to je být člověkem, zatímco vůbec netušíme, jaké to je být kamenem, stromem nebo automobilem. 

Otázka by teď mohla znít: dává nám to snad nějakou výhodu? Skutečně o člověku víme něco víc? Nemůžeme sami sebe studovat stejně vědeckým způsobem jako všechno ostatní? 

Myslím, že je tu jedna věc, kterou by o lidech nemohl zjistit ani sebelepší vědec – pokud by ovšem sám nebyl člověkem anebo mu to někdo neřekl. Totiž to, že všichni lidé mají zvyk rozdělovat svoje konání na dobré a zlé. Dokonce uvažují v kategoriích dobra a zla. Lidé mají jakýsi klíč, podle kterého rozhodují o tom, co je dobré a co zlé. Ten klíč obyčejně nazýváme: morální zákon.

Z vnějšího pozorování tohoto světa se to, že nějaký takový zákon lidé mají, dá zjistit stěží. Lidé se podle tohoto zákona totiž nechovají.

A nemám na mysli jen války, vraždy a sobectví, které vede k vykořisťování. Mám na mysli i ta drobná přestoupení, která dělá denně každý člověk. Každý občas udělá něco, co nepovažuje za dobré. 

Existenci morálního zákona vědeckým způsobem, tedy zvnějšku, podle mě nelze dokázat.

Jsou zde jednak fakta (jak lidé jednají), je zde však i něco dalšího (jak by lidé měli jednat). Ve zbytku vesmíru si vystačíme s fakty. Elektrony a molekuly se chovají určitým způsobem, což má určité následky – a to je všechno. Lidé se chovají určitým způsobem a tím to nekončí, neboť po celý čas víte, že by se měli chovat jinak. (C. S. Lewis, cit. 2, s. 34)



Lidé se chovají dobře i špatně. Pokud bychom se existenci morálního zákona pokusili vypozorovat zvenčí, mohli bychom například předpokládat, že každý, kdo morální zákon přestupuje, cítí provinění. Tento provinilý pocit by pak šlo už vystopovat pomocí zkoumání změn v patřičné části mozku. Ze zkušenosti však víme, že tak jednoduché to není. Pochybuji, že lidé jako Hitler či Stalin za svoje skutky cítili patřičný stupeň provinění. Přesto si myslím, že většina lidí je přesvědčena, že se provinili, a to velmi. To by mohlo znamenat, že existuje nějaký obecný morální zákon a není to nic relativního.

A pokud něco takového skutečně je, pak je to věc, která stojí mimo skutečnost pozorovatelnou tím způsobem, kterého užívá věda.


NÁMITKY

Proti tvrzení, že existuje obecně platný morální zákon stojí mnoho námitek. Předně je tu námitka, která upozorňuje na to, že morální zákon se v různých civilizacích lišil, a tudíž o nic objektivního nejde. Dodnes v různých kulturách existují rozdíly v pojetí morálky. Tyto rozdíly se týkají například toho, vůči komu jsme povinni chovat se podle tohoto zákona – zda jen vůči své rodině, vůči svým soukmenovcům, anebo vůči celému národu nebo dokonce vůči všem lidem.

Co s tím? Ano, morálka jednotlivých národů se může lišit, jsou však národy, jejichž morálku bychom označili za morálku vyšší a národy, jejichž morálku bychom prohlásili za nižší. Nicméně pokud mezi morálkou národů děláme kvalitativní rozdíl, pak soudíme podle nějaké ještě obecnější morálky, a tato morálka je pak oním obecně platným zákonem. 

Mnozí lidé však přesto tvrdí, že takto obecně o morálce soudit nelze. Podle nich byla morálka národů, které praktikovaly kanibalismus, pro samotné kanibalisty tou nejvyšší morálkou a uplatňovat nějaké objektivní hledisko při souzení, která morálka je lepší, je zcestné. Ještě dále jdou ti, kdo říkají, že ve skutečnosti má každý člověk morálku vlastní. Tuto morálku získal v závislosti na výchově, jíž se mu dostalo, a na dalších životních zkušenostech. Obecná morálka, podle níž se například řídí státní zákoníky, je potom pouze souborem domluvených pravidel, která jsou pro většinu nejvýhodnější.3

Námitek proti tomu, že morální zákon je něco obecně platného, existuje celá řada, tohle vůbec nejsou všechny. Stojíme totiž na dalším z pomyslných rozcestí mezi ateismem a teismem.

Teismus a ateismus se rozcházejí v názoru na to, odkud se morální zákon vzal. A v závislosti na tom, jaký morálnímu zákonu přisuzují původ, se na něj dál dívají a přemýšlejí o něm. Ateista svým způsobem. Teista svým způsobem.


Ateismus pohlíží na morální zákon jako na přirozenou součást světa faktů, podle něj jde o něco získaného, např. výchovou (která je produktem stále se zdokonalující tradice) a nic víc za tím není.

Teismus naopak považuje morální zákon za něco, co stojí mimo běžně pozorovatelný svět faktů a má klíčový význam, pokud mluvíme o existenci Boha.

Původ morálního zákona je otázka, do které se zkusím pustit v příští kapitole.


Celá diskuze velmi úzce vychází z knihy C. S. Lewise K jádru křesťanství.
Kromě toho používám i další zdroje, ty jsou uvedeny zde (v textu jsou nepřímé citace značeny číslem v horním indexu).
Pokračování se můžete dočkat každých čtrnáct dní.


Bernadeta