pondělí 16. dubna 2018

MŮŽE BÝT ATEISTA OPRAVDU MORÁLNÍ?

Pokud jste nečetli Kde se vzala morálka, možná vám tu bude něco chybět, pokud četli, tak možná přebývat. Anyway, jsem Hugo, hostující i-viniční autor, a mám tu pro vás zamyšlení na téma ateismu a morálky s provokativní otázkou přímo v nadpisu.

Nejprve pár na sebe částečně navazujících myšlenek ze kterých budu vycházet, ve kterých jsem se pokusil maximálně věrně reprezentovat ateistické/naturalistické postoje (pokud s něčím nesouhlasíte, napište do komentářů, pokusím se námitky reflektovat (nebo na ně aspoň reagovat)):
  1. Vesmír, potažmo svět, vznikl bez důvodu. Nemá žádný cíl a ani jeho fyzikální zákony neexistují za žádným cílem. To, jak vesmír vypadá, je přímým důsledkem těchto zákonů (což nevylučuje nedeterminističnost/náhodnost).
  2. Lidé se vyvinuli jako důsledek soupeření sobeckých genů a my, jako nejvyšší známá forma života, reprezentujeme z určitého pohledu ty nejúspěšnější geny (nebo alespoň dostatečně úspěšné v tom, že stále existujeme a nevypadá to, že by nám hrozilo vymření).
  3. Morální chování je jednou z adaptací, která umožnila se našim genům rozšířit tak, že je nás sedm miliard. Kdybychom měli ve zvyku se náhodně zabíjet, nebo prostě jen nespolupracovat v dosahování společných cílů (např. přežití), vytlačila by nás subpopulace, která by se tak chovala.
  4. Koncept dobra a zla je pouze způsob, jakým se tato adaptace projevuje v našich mozcích. Dobré věci jsou obecně prospěšné pro přežití (resp. šíření) našich genů a to je i důvod proč máme svědomí (nazývám takto to v nás, co dělá, že se cítíme dobře, když děláme dobré věci a špatně, když děláme zlé věci).
  5. Na rozdíl od zvířat jsme natolik vyspělí, že jsme schopni abstraktního myšlení a proto jsme schopni pochopit, proč morálka existuje, že to není nějaký nadpřirozeně daný zákon, ale prostě nástroj našich genů. Na druhou stranu díky této vyspělosti očividně máme schopnost jednat v rozporu s morálkou a způsob jakým žijeme nemusí vést k šíření našich sobeckých genů (viz třeba rozmáhající bezdětnost jako volba).
Pro ilustraci zdrojů těchto myšlenek např. Richard Dawkins v knize Řeka z ráje (v překladu Lucie Šoltýsové s mými opravami):
Ve světě slepých fyzikálních sil a genetické replikace budou někteří lidé trpět, jiní budou mít štěstí a nenajdete v tom ani pravidelnost, ani příčinu, ani žádnou spravedlnost. Svět, který pozorujeme, má přesně ty vlastnosti, které bychom měli očekávat, kdyby v jeho základě nebyl žádný plán, žádný účel, zlo ani dobro, nic, jen slepá a bezcitná lhostejnost. […]
DNA se ani nezajímá, ani neví. DNA prostě je. A my tancujeme podle její muziky.

neděle 8. dubna 2018

2. KDE SE VZALA MORÁLKA?



V minulé kapitole jsem nakousla téma morálky… a už pár dní poté mi došlo, do čeho se to vlastně pouštím. Nebo… nemůžu říct, že by mi to došlo úplně, zkrátka mi to došlo asi do té míry, jako člověku, který stojí na okraji bažiny dojde, že půda pod jeho nohama „začíná být taková měkčí“. Došlo mi, že ta moje bažina není tvořená zeleným bahnem, ale stovkami a tisícovkami knih. Na téma morálky se totiž píše už nějakých šest tisíc let. Kdybych se o ní chtěla dozvědět všechno, byla bych jako člověk, který se rozhodl hledat dno bažiny – našla bych dříve vlastní smrt. A tak mi nezbývá než s respektem vykročit po okraji jámy a vycházet z těch pár knih, na které stačím dosáhnout. Není jich mnoho. Přesto mi to ale přijde jako daleko zajímavější varianta, než se jednomu ze stěžejních témat lidských úvah vyhnout opatrným obloukem.