neděle 8. dubna 2018

2. KDE SE VZALA MORÁLKA?



V minulé kapitole jsem nakousla téma morálky… a už pár dní poté mi došlo, do čeho se to vlastně pouštím. Nebo… nemůžu říct, že by mi to došlo úplně, zkrátka mi to došlo asi do té míry, jako člověku, který stojí na okraji bažiny dojde, že půda pod jeho nohama „začíná být taková měkčí“. Došlo mi, že ta moje bažina není tvořená zeleným bahnem, ale stovkami a tisícovkami knih. Na téma morálky se totiž píše už nějakých šest tisíc let. Kdybych se o ní chtěla dozvědět všechno, byla bych jako člověk, který se rozhodl hledat dno bažiny – našla bych dříve vlastní smrt. A tak mi nezbývá než s respektem vykročit po okraji jámy a vycházet z těch pár knih, na které stačím dosáhnout. Není jich mnoho. Přesto mi to ale přijde jako daleko zajímavější varianta, než se jednomu ze stěžejních témat lidských úvah vyhnout opatrným obloukem.



Začnu tím, čím jsem minule skončila: Důležitý rozdíl mezi teismem a ateismem je v tom, jak se tyto světové názory dívají na morálku:

Ateisté, s nimiž jsem se setkala a jejichž knihy jsem četla, morálku nejčastěji vnímali jako něco, co vzniklo evolučně: jako soubor nejvýhodnějších pravidel pro přežití lidského rodu. 3, 4, 5
Naproti tomu teisté (židé, křesťané, muslimové) v morálních pravidlech vidí vyšší zákon, který do člověka vložil Bůh.

Nejdříve rozeberu teistický pohled.


MORÁLNÍ ZÁKON JAKO NĚCO NADPŘIROZENÉHO

V minulé kapitole jsem psala o tom, že všechno, co je kolem nás, můžeme vědeckým způsobem zkoumat: můžeme to pozorovat a z toho pozorování něco vyvozovat. Ovšem nic víc, nic míň. Pokračovala jsem tím, že podle mého názoru existuje jedna „věc“, o níž se můžeme dozvědět ještě něco víc než to, co se dá vypozorovat. Ta „věc“ jsme my sami, protože my jsme lidmi a víme, jaké to je. Známe se nejen zvenčí, ale i zevnitř.

A uvnitř podle mého názoru najdeme něco, co se nedá pozorovat zvenčí: morální zákon. Zákon, o němž víme, že bychom se měli řídit. (A to zatím nemluvím o přikázáních, mluvím o tom, že máme ten všudypřítomný zvyk rozdělovat skutky na dobré a zlé.) Zvnějšku se na to dá přijít stěží, protože žádný člověk se podle tohoto zákona stoprocentně neřídí.
Více o téhle myšlence najdete v minulé kapitole Věda a zákon, já se na ni teď pokusím navázat.

Začnu hypotézou.

Pravděpodobně nebude nijak překvapivá: předpokládejme, že Bůh existuje.

Předpokládejme, že existuje nějaká síla, která stvořila tento svět, síla nadřazená prostoru a času, protože čas začal existovat až se vznikem Vesmíru9.

Existuje-li však mimo vesmír taková řídící síla, nemohla by se nám ukázat jako jeden z faktů uvnitř vesmíru samotného – stejně jako architekt, který navrhl dům, nemůže v tomto domě být zdí, schodištěm nebo třeba krbem. Mohli bychom očekávat, že se nám ukáže jediným možným způsobem: Jako nějaký vliv či příkaz v nás samotných, který nás vede k určitému chování. A právě toto v sobě nacházíme. Nemělo by to v nás vzbudit určité podezření?6

Nemělo by v nás vzbudit podezření, že my, lidé, v sobě nosíme morální zákon, onu potřebu označovat jedny věci jako správné a jiné jako špatné? A jak je ta potřeba silná! Nejznámější příběhy, kterým lidé naslouchali, v sobě obsahují boj dobra proti zlu. Pán prstenů, Hvězdné války, Statečné srdce, ale i starodávné řecké báje a pověsti, epos o Gilgamešovi a Bible, v tom všem nacházíme tentýž motiv, písničku, která jakoby se nikdy neohrála.

Morální zákon, ona hranice mezi dobrem a zlem, je naším ústředním tématem. Je-li však tento zákon stopou, kterou do nás vložila nějaká vyšší síla – neměly by snad i v ostatním stvoření být takové stopy?


Nic o tom nevíme, protože se nemůžeme stát kamenem, anebo třeba květinou. Ale můžeme tušit, že i kameny a květiny mají svůj Zákon. Upuštěný kámen pokaždé spadne a na stvolu sedmikrásky nikdy nevykvete růže. Bereme to jako samozřejmost, zvykli jsme si na přírodu kolem sebe pohlížet jako na nevyhnutelné fakty, ale je tomu tak skutečně? Co když za zákony, kterými se kameny a květiny řídí, je tatáž tvůrčí síla, která je za naším morálním zákonem? Co když rozdíl je jen v tom, že my lidé svůj zákon přestoupit můžeme, protože narozdíl od kamenů máme svobodnou vůli?

Teisté na morální zákon pohlíží právě takto: jako na stopu, kterou v nás zanechala ona tajemná síla, která stvořila tento svět. I když existovaly a existují v různých lidských společenstvích různé zákony a různá pravidla, za těmito pravidly byl vždy onen základní požadavek: rozdělit lidské konání na dobré a zlé. Můžeme se dohadovat o tom, které civilizace tomuto požadavku dostály důsledněji, ale o tom, že tento požadavek tu je tak dlouho, jako lidstvo samo, hovoří literární i archeologické památky více než výmluvně.

Teisté tvrdí, že morální zákon je něco, co do nás vložil Bůh, něco, co se máme snažit poznávat a naplňovat.
(A to zatím vůbec nemluvím o křesťanské morálce nebo teologii.)
Je ale na čase dát prostor názoru ateistickému.


MORÁLNÍ ZÁKON JAKO PŘIROZENÁ SOUČÁST EVOLUCE

Podle ateistů se morální zákon vyvinul jako soubor pravidel nejvýhodnějších pro přežití lidského rodu.

Morálku si pak osvojujeme během svého života postupně, základní normy chování nahlížíme už v brzkém věku, kdy nás matky zahrnují péčí (je prokázáno, že nedostatek této péče může u jedince vést k problémům s následováním morálních pravidel). Nutno říci, že teistický názor proti této tezi o morálce nijak nestojí. Teisté souhlasí s tím, že morálce se učíme: v dětském věku od svého nejbližšího okolí a později jsme schopni morální otázky posuzovat v širším kontextu. Nesouhlasí však s tím, že morálka je něco, na co lidé přišli sami, něco, co se vyvinulo evolučně za účelem přežití a prosperity lidského rodu.

Někteří ateisté tvrdí, že lidé mají potřebu chovat se „dobře“ a ona potřeba je tak silná, že se chovají dobře často i když se jim to nevyplatí. Tvrdí, že k tomu, že pociťujeme potřebu jednat “dobře” máme jednak vrozené předpoklady, jednak ji získáváme během svého života, když se učíme morálním zásadám. 3, 4, 5

Altruistické chování, kdy člověk dělá něco, co považuje za dobré, i když se mu to nevyplatí, pak vysvětluje například sociální psycholog Jonathan Haidt tak, že lidé přirozeně touží po tom, nežít jen sami za sebe, touží po jakémsi „přesahu“, po tom, být platnou součástí lidského společenství.
Haidt se přitom důrazně vymezuje proti tomu, že tento přesah by měl být součástí něčeho náboženského, tvrdí, že člověk je přirozeně schopen „autotranscendence“. Podle jeho teorie jsou lidé morální proto, že pro přežití druhu je to nejvýhodnější strategie. Mluvil o tom například na TEDu, já toto video považuji za docela manipulativní (zejména proto, jak zavádějícím způsobem mluví o náboženství), ale myslím, že zde prezentované názory dobře ilustrují to, co si o morálce myslí valná část dnešních ateistů. Pustit si ho můžete ZDE.

(Je ovšem omyl z toho, že Haidt je vědcem, vyvozovat, že jeho teorie je tou, kterou zastává většina význačných vědců. Totéž co Haidt si nemyslel třeba ani Lawrence Kohlberg, který přišel s teorií stádií morálního vývoje. Kohlberg sám napsal, že lidé „musí záviset na Bohu, aby žili morální život“.7)


CO Z TOHO PLYNE?

Možná to vypadá, že jsme se vlastně nikam nedostali. Existují dva názory na morálku, jeden říká, že morálka je něčím, co do nás vložil Bůh, jeden říká, že morálka se vyvinula. Stejně jako v první kapitole proti sobě máme dva pohledy: pohled čistě naturalistický (existuje jen to, co můžeme pozorovat) a pohled supranaturalistický (to, co můžeme pozorovat, odkazuje na něco nepozorovatelného). To bylo však mým cílem: oba tyto pohledy přiblížit a diskutovat o nich na trochu vyšší úrovni než když někde po pátém pivě dojde na filosofické otázky. Nejsem tu od toho, abych říkala, kterému názoru máte dát za pravdu. Chtěla bych ale říct jednu věc:

To, jak se díváme na morálku, je velmi podstatné.

Pokud věříme, že existuje morální zákon, který má nadpřirozený původ, pak to nutně znamená, že existuje nějaká síla, která tento zákon stvořila a pokud ho nedodržujeme, proviňujeme se proti ní samotné. A to je skutečně hrozivá myšlenka. Znamená to, že ten, kdo porušuje morální zákon, se proviňuje proti síle tak obrovské, že dokázala stvořit celý vesmír.

Proto je křesťanství tak naléhavé. Je jako velká sanitka, jejíž siréna do světa volá: potřebujeme odpuštění.8A uznávám, že je to zpráva, která nezní našim uším příjemně.

Ateisté říkají, že když porušujeme morální zákon, proviňujeme se proti lidskému společenství, případně proti sobě, a ve většině případů z toho nebudou jiné následky než to, že budeme mít špatný pocit.

(V další kapitole se ještě pokusím podívat na naturalismus a supranaturalismus z jiné perspektivy než je morálka.)


Celá diskuze vychází z knihy C. S. Lewise K jádru křesťanství. 
Za podněty při psaní tohoto článku děkuji zejména Terce Bálkové. Za konzultace dalším kamarádům. 
Kromě toho používám i další zdroje, ty jsou uvedeny zde (v textu jsou nepřímé citace značeny číslem v horním indexu).
Pokračování se můžete dočkat v lepším případě každých čtrnáct dní.