pondělí 16. dubna 2018

MŮŽE BÝT ATEISTA OPRAVDU MORÁLNÍ?

Pokud jste nečetli Kde se vzala morálka, možná vám tu bude něco chybět, pokud četli, tak možná přebývat. Anyway, jsem Hugo, hostující i-viniční autor, a mám tu pro vás zamyšlení na téma ateismu a morálky s provokativní otázkou přímo v nadpisu.

Nejprve pár na sebe částečně navazujících myšlenek ze kterých budu vycházet, ve kterých jsem se pokusil maximálně věrně reprezentovat ateistické/naturalistické postoje (pokud s něčím nesouhlasíte, napište do komentářů, pokusím se námitky reflektovat (nebo na ně aspoň reagovat)):
  1. Vesmír, potažmo svět, vznikl bez důvodu. Nemá žádný cíl a ani jeho fyzikální zákony neexistují za žádným cílem. To, jak vesmír vypadá, je přímým důsledkem těchto zákonů (což nevylučuje nedeterminističnost/náhodnost).
  2. Lidé se vyvinuli jako důsledek soupeření sobeckých genů a my, jako nejvyšší známá forma života, reprezentujeme z určitého pohledu ty nejúspěšnější geny (nebo alespoň dostatečně úspěšné v tom, že stále existujeme a nevypadá to, že by nám hrozilo vymření).
  3. Morální chování je jednou z adaptací, která umožnila se našim genům rozšířit tak, že je nás sedm miliard. Kdybychom měli ve zvyku se náhodně zabíjet, nebo prostě jen nespolupracovat v dosahování společných cílů (např. přežití), vytlačila by nás subpopulace, která by se tak chovala.
  4. Koncept dobra a zla je pouze způsob, jakým se tato adaptace projevuje v našich mozcích. Dobré věci jsou obecně prospěšné pro přežití (resp. šíření) našich genů a to je i důvod proč máme svědomí (nazývám takto to v nás, co dělá, že se cítíme dobře, když děláme dobré věci a špatně, když děláme zlé věci).
  5. Na rozdíl od zvířat jsme natolik vyspělí, že jsme schopni abstraktního myšlení a proto jsme schopni pochopit, proč morálka existuje, že to není nějaký nadpřirozeně daný zákon, ale prostě nástroj našich genů. Na druhou stranu díky této vyspělosti očividně máme schopnost jednat v rozporu s morálkou a způsob jakým žijeme nemusí vést k šíření našich sobeckých genů (viz třeba rozmáhající bezdětnost jako volba).
Pro ilustraci zdrojů těchto myšlenek např. Richard Dawkins v knize Řeka z ráje (v překladu Lucie Šoltýsové s mými opravami):
Ve světě slepých fyzikálních sil a genetické replikace budou někteří lidé trpět, jiní budou mít štěstí a nenajdete v tom ani pravidelnost, ani příčinu, ani žádnou spravedlnost. Svět, který pozorujeme, má přesně ty vlastnosti, které bychom měli očekávat, kdyby v jeho základě nebyl žádný plán, žádný účel, zlo ani dobro, nic, jen slepá a bezcitná lhostejnost. […]
DNA se ani nezajímá, ani neví. DNA prostě je. A my tancujeme podle její muziky.

No a co?

A co z toho podle mě plyne – pokud jsi ateistou, znamená to, že nemusíš následovat žádná absolutní pravidla. Neexistuje žádná karma a za špatné činy tě budou trestat maximálně ostatní lidé nebo tvůj vlastní mozek (pokud se tak dá evolucí naprogramovaná reakce vlastního mozku nazvat) a stejně je to s odměňováním za dobré.

Pokud jsi schopen s těmito následky žít, můžeš pro dosažení svých cílů dělat co chceš – můžeš zabít svého souseda (ideálně tak, aby na to nikdo nepřišel), nebo jít pomáhat obětem přírodních katastrof. Po smrti nic neexistuje, není rozdíl jestli jsi byl Hitler nebo Matka Tereza a jakékoliv důsledky tvých činů, a to i těch, které přetrvají po tvé smrti, jsou v konečném důsledku pouze dočasné.

Máš-li mermomocí potřebu své morální postoje nějak systematizovat, neexistuje sice žádná entita, která by ti dala seznam X přikázání nebo pravidel, co je dobré a co špatné, ale na druhou stranu si můžeš vytvořit/vybrat nějaký existující etický systém, ideálně takový, který je maximálně kompatibilní s tvými, evolučně/okolím danými intuitivními postoji.

A pokud tedy nějaký etický systém přijmeš a budeš ho dodržovat, můžeš prohlásit, že se chováš opravdu morálně, a to bez ohledu na to, zda je postavený na principech utilitarismu/konsekvencialismu (ke kterému se podle mého názoru většina ateistů, kteří se těmito otázkami zabývají, dříve nebo později dostane) nebo je to třeba hypotetický systém, považující za dobré to, co maximalizuje tvé okamžité potěšení (v takovém případě doporučuju drogy ;-) ).

Což je vlastně odpovědí na otázku v nadpisu – ano, ateista se může chovat opravdu morálně, rozdíl mezi ním a teistou je v tom, že si svou morálku vybírá vlastně libovolně a tento výběr nemusí konfrontovat s žádným svatým písmem ani externí entitou.

Je to zároveň částečně i reakcí na námitku některých ateistů k morálním postojům křesťanů – že se totiž křesťané údajně chovají morálně motivováni pouze strachem z trestu/očekáváním odměny nebeského policajta. To, nepopírám, může být (minimálně vzhledem k některým) validní námitka (i když já myslím, že pro křesťana by tou motivací měla být spíš vděčnost za Ježíšovu oběť). Na druhou stranu však vyvstává otázka, zda je ctnostnější následovat etický systém, který si člověk kompletně sám vybral/vytvořil nebo takový, který dobrovolně přijal kvůli (podle ateistů imaginárnímu) vztahu k někomu jinému a který obsahuje i pravidla, jež se mu nelíbí a jejichž důsledky bude alespoň na první pohled trpět (například zákaz předmanželského sexu). Na to si už každý ale musí odpovědět sám…

xoxo