pátek 11. května 2018

3. VNÍMÁNÍ PŘÍRODY



Je jisté, že dva lidé, které vezmete na tutéž procházku do lesa, z ní budou mít úplně jiný užitek. Někdo si všimne šumících stromů, někdo spíš nepříjemného hmyzu. Jeden se zastaví u potoka, kde zpozoroval vyskočivší žábu, jiný na jeho místě zvedne hlavu a spatří dravce kroužícího vysoko na obloze. To všechno jsou ale nepatrné rozdíly ve srovnání s tím, jak zásadně se liší u jednotlivých lidí vnímání přírody.

Pojďme se vydat také na takovou procházku. Na procházku do myslí těch, kdo se procházeli lesy. Do myslí lidí, kteří se pokoušeli interpretovat to, co vlastně vidí, když hleděli do korun šumících stromů. Někteří z nich mluví o přírodě jako o stvoření, jiní o přírodě, která je, aniž by pro to existoval důvod. Jsou to dvě myšlenky, které se od sebe liší snad ještě intenzivněji než černá a bílá. A přitom vznikly při pohledu na tytéž stromy.


PROČ SE ZABÝVAT RŮZNÝMI POHLEDY NA PŘÍRODU?

To, jak se díváme na přírodu, je jedna z těch věcí, od níž se odvíjí spousta ostatních: naše názory, způsoby přemýšlení a chování, pojetí morálky a smyslu.
To, jak se na přírodu díváme, je důležité.
Ve zprávách se o tom nemluví a v novinách asi stěží uvidíme palcové titulky „Determinují geny naše chování?“ anebo „M-teorie závažně porušuje princip Ockhamovy břitvy“.
Noviny se totiž většinou nezabývají myšlenkami. Zabývají se jejich důsledky. To je ostatně jejich role. Já si však myslím, že zabývat se příčinami toho, co se děje, je možná ještě podstatnější.

Pojďme si tedy nyní říci něco o tom, jak přemýšlíme o přírodě.
Bylo by příliš velké sousto pokusit se shrnout celou škálu pohledů na přírodu.
Já se budu zabývat jen dvěma myšlenkovými směry: křesťanstvím a materialismem. Pohled křesťanů a materialistů na přírodu je totiž tak rozdílný, jak jen může být.* Podle mě se v podstatě jedná o protipóly. Mezi nimi pak existuje celá řada dalších názorů, které tu nebudu mít čas popsat (a také o nich tolik nevím).
V rámci tohoto článku se stihnu zaměřit jen na křesťanský pohled na přírodu. Materialistickému vnímání věnuji pak další kapitolu.

KŘESŤANSKÝ POHLED

1. Stvoření

Je všeobecně známo, že křesťané věří, že svět stvořil Bůh.
Na začátek by proto možná nezaškodilo shrnout, čemu křesťané věřit nemusí.
Křesťané nemusí věřit tomu, že Bůh stvořil svět tímtéž způsobem, jako tvoří věci lidé. Vlastně by tomu ani věřit neměli. Když se podíváme do Bible, zjistíme že stvoření se tady nepopisuje vůbec stylem „Bůh vzal to, co měl zrovna po ruce a z toho vymodeloval to a to...“ Naopak.
Bible například o stvoření rostlin a zvířat říká:

Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. (Gen 1, 11)

Tedy žádné modelování z hlíny, nic tak primitivního. Bůh řekl zemi, aby se zazelenala... Tohle tvrzení ani v nejmenším neodporuje evoluční teorii. Nepotvrzuje ji, ale rozhodně ji ani nepopírá. A obdobným způsobem mluví Bible o stvoření světla, hvězd, slunce i zvířat.

Křesťané také nemusí věřit tomu, že Bůh stvořil svět v šesti dnech, tedy za 144 hodin našeho času. Řekla bych, že ve společnosti panuje jakási představa, že jakmile se objevily vědecké teorie, že Země je velmi stará a do dnešní podoby se velmi dlouho vyvíjela, teologové dali hlavy dohromady a prohlásili, že vlastně „jeden den může být pro Boha úplně jiná časová jednotka“ a že se tím jedním dnem v Bibli klidně mohlo myslet dní milión.

Tak to ale nebylo. Výrok „jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“ nepochází z doby, kdy se objevily vědecké teorie o stáří Země a Vesmíru. Stojí to v Petrově listě, který byl napsán v prvním století našeho letopočtu. A autor tohoto listu pouze cituje daleko starší pramen, konkrétně žalm 90, který je označován jako modlitba samotného Mojžíše a v němž stojí: „Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka.“ Oba výroky vyjadřují jediné: Bůh je bytost nadřazená času.

Dnešní vědecké teorie nám říkají, že před Velkým Třeskem čas neexistoval, z čehož plyne, že Bůh, který by dokázal stvořit Vesmír, by musel být času nadřazený.

A je-li Bůh nadřazen času, jak popsat čas, v němž Zemi tvořil? Čas je něco, v čem existujeme my, lidé. Bůh naprosto nemusí. Co je potom přesnější říci? Že Bůh stvořil Zemi za den, že ji stvořil za rok, anebo za tisíc let? A do kolika vlastně tehdejší lidé počítali? Do sedmdesáti? Do tisíce? Ano, autor Genesis mohl vzít největší číslo, které znal, a napsat, že Země vznikla za tolik let. Byl by to logický postup, vyjádřil by tak, že si uvědomuje, jak je Země složitá a rozmanitá. On se však rozhodl dát důraz na něco jiného. Na to, že Bůh, který stvořil svět, byl mocný.

Tolik k tomu, čemu křesťané věří a nemusí věřit, pokud jde o samotný akt stvoření. Popis stvoření ale ještě následuje příběh, který je pro pochopení křesťanského pohledu na přírodu neméně důležitý.

Je to příběh o jablku, ten s hadem, nikoli se spícím Newtonem.
Možná si ho všichni křesťané neinterpretují úplně stejně, jako já. Proto to, co z něj vyvozuji, berte s rezervou, spíš jako osobní pohled, byť zas tak osobní není, velmi úzce budu vycházet z Ortodoxie G. K. Chestertona10, kterou pak cituji v kurzívě.


2. Ráj, nebo jablko

Zopakujme si biblický příběh o jablku:

Bůh řekne člověku, že může jíst ovoce ze všech stromů v zahradě, kromě jednoho, kromě stromu poznání dobrého a zlého. „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti,“ říká Bůh. Pak se připlazí had, který začíná chytrou lží: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odpovídá, že ne, že nesmí jíst pouze z jediného stromu, protože kdyby z něj jedli, zemřou. Had pokračuje: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
Víme, jak to dopadlo. Žena se do jablka zakousla, nabídla ho i svému muži a oba ztratili ráj.

 
Reminiscence tohohle příběhu najdeme snad ve všech pohádkách. Hrdinové pohádek vždy dostávají nějaký úžasný dar – ovšem musí dodržet nějakou podmínku. Když ji nedodrží, všechno ztratí. Podaří se ti unést princeznu, ovšem jen, pokud se na cestě ani jednou neohlédneš. Můžeš žít v paláci ze zlata a safírů, pokud nevyslovíš – kráva. Budeš žít šťastně s dcerou královskou, jestliže jí neukážeš cibuli. Každý příslib vždycky závisí na zákazu. Závratné a ohromující výsady jsou podmíněny nějakou maličkostí, která je odpírána. Hrdina příběhu dostává fantastické a kolosální dary pod podmínkou jediného veta. (...) V pohádkách vždycky závisí nepochopitelné štěstí na nepochopitelné podmínce.  Otevřeme skříňku a všechno zlé z ní vyletí. Zapomeneme slůvko a města se rozpadnou v prach. Zapálíme lampu a láska odumře. (...) Sníme jablko a sama Boží naděje bude zmařena.10

O čem všechny tyhle příběhy vlastně hovoří?
Eva byla připravena vyměnit úžasné dědictví ráje, šťastný život bez obav, za jediné jablko. Učení o prvotním hříchu nám říká, že od té doby všichni lidé mají tendenci dělat to samé. Harmonie ráje byla porušena. Možná, že to neplatí jen v pohádkách, a že i naše štěstí závisí na tom, zda neuděláme něco, co bychom udělat mohli a o čem ani přesně nechápeme, proč to vlastně dělat nemáme. Můžeme se bouřit, že nerozumíme stanoveným zákonům. Ale je to skutečně spravedlivé?

Kdyby se mlynářův syn ptal víly, proč nesmí v kouzelném paláci dělat stojky, právem by mu jistě odpověděla, ať jí nejdříve vysvětlí kouzelný palác. A kdyby se Popelka ptala, proč musí o půlnoci odejít z plesu, jistě by jí kmotřička odpověděla, že jí to řekne, až jí ona vysvětlí, proč tam může vůbec být.10

My jsme dostali život jako nezasloužený dar, příliš velký na to, abychom mu porozuměli. Příliš krásný na to, abychom to dokázali vyslovit. Je něco divného na tom, že nechápeme podmínky, na kterých naše štěstí závisí? Ano, mluvím o desateru.



Dnešní svět se na desatero dívá jako na velmi omezující zákon. „Nemůžete nic.“ říkají ateisté křesťanům. Není to pravda. Můžeme skoro všechno na světě. Můžeme jíst ze všech stromů v zahradě, kromě jediného. Jinak se naše skutečné štěstí sesype jako domeček z karet.

Já bych dodala ještě něco víc. Bez zákona život ztrácí dynamiku. Ve chvíli, kdy zrušíme zákon, začne mít dobro i zlo stejnou příchuť, z dynamické černé a bílé se stane všední šeď.

A možná, že namísto požitku z nekonečné rozmanitosti života nám zůstane jen procházka ulicemi šedivého stereotypu, který jsme si zčásti nadiktovali sami a zčásti nám ho nadiktovalo naše okolí.


A třeba to vede ještě dál: Jen ten, kdo něco nesmí, si může plně uvědomovat, jak krásné je smět. Jen takový člověk dokáže být opravdu vděčný. Ten, kdo smí vše, nebere nic z toho všeho jako něco mimořádného. Omezení má totiž své kouzlo, kouzlo, které tak dobře popisují pohádky a na které jsme my dospělí už možná zapomněli.

Chesterton o tom píše takto: Být omezen na jednu ženu je malá cena za to, že ji vůbec můžeme mít. Stěžovat si, že se můžeme oženit jen jednou, mi připadá, jako by si někdo stěžoval, že se jenom jednou narodil. Celý rozruch, který tahle otázka způsobila, byl zcela nepřiměřený. Nebyl výrazem nadměrné sexuální vnímavosti, ale naopak zvláštní necitlivosti, asi jakoby si blázen stěžoval, že nemůže vejít do ráje pěti branami najednou. I polygamie je vlastně takovou jakoby nesoustředěnou realizací sexuální touhy, asi jakoby někdo trhal z roztržitosti několik hrušek ze stromu zároveň.

Můžeme se ptát, jestli onen všemocný Bůh neměl raději stvořit zem bez omezení, bez podmínek a bez rizika, že se všechno nějak pokazí. Ve skutečnosti ale nevíme, jestli to takhle není lepší. Nemáme žádné zkušenosti s tvořením světů.

Takový je křesťanský pohled na stvoření, jak jsem ho pochopila.
Je zde kladen důraz na dvě věci: na vděčnost a pokoru. Bez vděčnosti za úžasné dědictví, které jsme nezaslouženě dostali, bychom neměli žádnou motivaci zachovávat zákon, kterému úplně nerozumíme. Bez pokory bychom nikdy nedokázali přijmout, že svět je takový, jaký je, a že Bůh, v kterého věříme, je jiný, než bychom si ho představovali, protože všechno zařídil jinak, než bychom to na jeho místě možná udělali my.





3. Co z toho plyne?

Dobře, křesťané tedy věří, že svět stvořil Bůh a tím pádem se mu cítí vděční. To není nic nového.
Pojďme si říci, jaké postoje a názory z této víry plynou dál:

1. Křesťané si myslí, že svět má nějaký smysl. Nevznikl bez příčiny, ale proto, že někdo chtěl, aby tu něco takového bylo, a má s tím nějaké plány. (Křesťané dále věří, že od dob prvotního hříchu na Zemi zuří tvrdý boj dobra proti zlu, jehož jsme součástí – o tom ale budu mluvit až v některé z dalších kapitol.)

2. Křesťané věří, že tvůrčí síla, která působila při stvoření světa, působí na svět s nezměněnou intenzitou i dnes. Nevidí v přírodních procesech mrtvý sled stále se opakujících událostí, ale... dalo by se říct, že křesťané v každém lístku stromu tuší Boží působení.

Opět budu citovat Chestertona: Lidé mají pocit, že kdyby byl vesmír opravdu osobní, stále by se měnil, kdyby bylo slunce živé, tančilo by snad. To je ovšem klam, vždyť zásadní změnu do lidských záležitostí vnáší většinou nikoli život, ale únava a smrt. Lidská touha odumírá, síla ochabuje a jsme-li unaveni, šetříme pohyby. Když nás unaví sedět, rozhodneme se, že se radši projdeme. Kdyby však naše energie a radost byla tak ohromná, že by nás chůze nikdy neunavila, chodili bychom na milované místo asi s takovou pravidelností, s jakou teče Temže do moře. (...) Narozdíl od slunce nevstávám z postele každé ráno, to však není způsobeno mou nadměrnou aktivitou, nýbrž mou nečinností. Lidově řečeno, možná, že slunce vychází pravidelně, protože je vycházet neomrzí. Jeho setrvačnost možná vyplývá ne z nedostatku, ale z přemíry života, tak jako u dětí, které, když se jim hra nebo žert obzvlášť zalíbí (...), stále vyžadují opakování a žadoní: ještě, ještě jednou! (...) Co když je Bůh tak silný, aby se z jednotvárnosti radoval, možná říká slunci každé ráno a měsíci každý večer: udělej to ještě jednou!

Možná, že sedmikrásky nejsou všechny stejné z automatické nutnosti, možná, že Bůh tvoří každou věc zvlášť a nikdy ho to neomrzí. Možná, že má věčnou dychtivost dětství, neboť to my jsme zhřešili a zestárli a náš Otec je mladší než my.

Ve všem, co je v přírodě, křesťané vidí něco, co z nějakého důvodu stvořil Bůh – možná z čiré radosti a touhy po kráse, možná nám pro radost.

3. Je však třeba říci, že křesťané důrazně odmítají myšlenku, že Bůh je samotným světem, že je ve všech věcech. To je názor panteismu a moderní mystiky: oba tyto proudy považují myšlenku Boha odděleného od stvoření narozdíl od křesťanů za zastaralou a nepravdivou.

Od panteismu a moderní mystiky je pak už jenom skok k materialismu. O všech těchto způsobech vidění světa bude příští článek. Dám také prostor námitkám vůči křesťanskému pohledu, na něž tu už nezbylo místo.


* Protože jsou podle mého názoru v nejzřetelnějším kontrastu. Ateismus a teismus zde v tak výrazném kontrastu nejsou, protože pohled na přírodu se napříč ateisty i teisty strašně liší.

Bez kritické zpětné vazby, které se dostalo původní verzi článku, by tahle nikdy nevyšla.  Děkuji za ni Honzovi, Jirkovi, Terce a Kristýně.
Veškeré citace jsou uvedeny zde (v textu jsou značeny číslem v horním indexu).
Pokračování se můžete dočkat možná možná možná za čtrnáct dní.