pátek 8. června 2018

CO MŮŽE ČLOVĚKU ŘÍCT ZAHRADA O ŽIVOTĚ

Zahrady miluju odmala. Strávila jsem na nich velkou část dětství a je to jedna z věcí, za které jsem v životě vděčná úplně nejvíc. Letos jsem přemýšlela, čím sama sebe motivovat k učení a rozhodla jsem se, že si hned po skončení školy koupím slepice. To bude radosti.

Zatím si to jenom tak maluju kreslím:



Koupit si slepice ale asi není sen každé dívky po vysoké a já jsem se rozhodla, že napíšu, proč si myslím, že je to tak skvělý. Proč je vlastně tak skvělý mít zahradu (zahrada je totiž předpokladem k tomu, pořídit si slepice).


úterý 5. června 2018

BŮH, KTERÝ MLČÍ


„Být křesťanem a nemodlit se je stejně proveditelné jako žít bez dýchání,“ napsal Martin Luther. 

Modlitba ale pro mnohé z nás není nic jednoduchého a narozdíl od dýchání se jí musíme učit. V začátcích víry většinou nebývá obtížná, protože ji provázejí emoce, pocit Boží přítomnosti. Mám ale zkušenost a slýchám to i od jiných, že postupem času se v modlitbě stále častěji setkáváme s „mlčícím Bohem“. Duchovní zážitky jsou pryč, počáteční extáze taky. To, co člověk zažíval krátce po konverzi – a ti, kdo věří odmala, v dětství – se už v takové intenzitě neopakuje.

V prvních letech víry totiž může dojít k něčemu, co se svým způsobem podobá zamilovanosti. Když jsme čerstvě zamilovaní, často vyvádíme pěkné kusy – a když potom tyhle prvotní emoce vyprchají, máme sklon se ptát, jestli vlastně něco zůstalo a jenom jsme ze sebe nedělali blázny pod taktovkou nějaké iluze. 

Po prvním setkání se s Bohem v modlitbě se v člověku navíc může spustit lavina emocí, které v sobě nedokáže udržet – a tak zpravidla stále mluví o Bohu, navíc s nadšením a určitou nedospělostí, za které se později má sklon stydět. (Třeba já, když mi bylo devět, jsem byla schopná oslovit kohokoli na chodbě ZUŠ jen proto, abych se ho zeptala „jak to má s Bohem”.)

A to vše vede k tomu, že si znovu začínáme klást otázky. Což podle mě není vůbec nic špatného, spíše naopak. Má-li zůstat víra živá, měla by růst, ne ustrnout ve stejné podobě, v jaké jsme ji měli na začátku.

To, že se po pár měsících či letech praktikování víry modlitba stane obtížnou a my zjistíme, že to „nefunguje tak, jak bychom si představovali“, ale nejspíš nevyřešíme lacinými poučkami jako „když se naše modlitby neplní, modlíme se za nesprávné věci“ případně (a ještě hůře) „když při modlitbě necítíme Boží přítomnost, modlíme se špatně“. Situaci není radno podceňovat hlavně proto, že obvykle začneme mít s modlitbou problém v nějaké životní krizi, kdy hledáme pomoc a podporu u Boha, ovšem pomoc a podpora ve vytoužené podobě nepřicházejí. 

Osobně jsem prožila mnoho okamžiků, kdy jsem přemýšlela následujícím způsobem: tahle situace je pro mě to nejtěžší, co jsem kdy v životě zažila, je to opravdu příliš. A Bůh tady přitom není. Necítím jeho přítomnost, neukazuje mi cestu, nedává mi to, o co jsem prosila. Jak je možné, že Bůh, který mě údajně miluje, jedná takto? Jak mě může nechat, abych se trápila? Přirozeně následovaly další otázky: Existuje Bůh vůbec? A pokud ano, proč je tak krutý?