úterý 5. června 2018

BŮH, KTERÝ MLČÍ


„Být křesťanem a nemodlit se je stejně proveditelné jako žít bez dýchání,“ napsal Martin Luther. 

Modlitba ale pro mnohé z nás není nic jednoduchého a narozdíl od dýchání se jí musíme učit. V začátcích víry většinou nebývá obtížná, protože ji provázejí emoce, pocit Boží přítomnosti. Mám ale zkušenost a slýchám to i od jiných, že postupem času se v modlitbě stále častěji setkáváme s „mlčícím Bohem“. Duchovní zážitky jsou pryč, počáteční extáze taky. To, co člověk zažíval krátce po konverzi – a ti, kdo věří odmala, v dětství – se už v takové intenzitě neopakuje.

V prvních letech víry totiž může dojít k něčemu, co se svým způsobem podobá zamilovanosti. Když jsme čerstvě zamilovaní, často vyvádíme pěkné kusy – a když potom tyhle prvotní emoce vyprchají, máme sklon se ptát, jestli vlastně něco zůstalo a jenom jsme ze sebe nedělali blázny pod taktovkou nějaké iluze. 

Po prvním setkání se s Bohem v modlitbě se v člověku navíc může spustit lavina emocí, které v sobě nedokáže udržet – a tak zpravidla stále mluví o Bohu, navíc s nadšením a určitou nedospělostí, za které se později má sklon stydět. (Třeba já, když mi bylo devět, jsem byla schopná oslovit kohokoli na chodbě ZUŠ jen proto, abych se ho zeptala „jak to má s Bohem”.)

A to vše vede k tomu, že si znovu začínáme klást otázky. Což podle mě není vůbec nic špatného, spíše naopak. Má-li zůstat víra živá, měla by růst, ne ustrnout ve stejné podobě, v jaké jsme ji měli na začátku.

To, že se po pár měsících či letech praktikování víry modlitba stane obtížnou a my zjistíme, že to „nefunguje tak, jak bychom si představovali“, ale nejspíš nevyřešíme lacinými poučkami jako „když se naše modlitby neplní, modlíme se za nesprávné věci“ případně (a ještě hůře) „když při modlitbě necítíme Boží přítomnost, modlíme se špatně“. Situaci není radno podceňovat hlavně proto, že obvykle začneme mít s modlitbou problém v nějaké životní krizi, kdy hledáme pomoc a podporu u Boha, ovšem pomoc a podpora ve vytoužené podobě nepřicházejí. 

Osobně jsem prožila mnoho okamžiků, kdy jsem přemýšlela následujícím způsobem: tahle situace je pro mě to nejtěžší, co jsem kdy v životě zažila, je to opravdu příliš. A Bůh tady přitom není. Necítím jeho přítomnost, neukazuje mi cestu, nedává mi to, o co jsem prosila. Jak je možné, že Bůh, který mě údajně miluje, jedná takto? Jak mě může nechat, abych se trápila? Přirozeně následovaly další otázky: Existuje Bůh vůbec? A pokud ano, proč je tak krutý?



V jednom z podobných okamžiků jsem celá utrápená přišla po bezcílném bloudění Prahou do knihkupectví a otevřela knížku C. S. Lewise Svědectví o zármutku, kterou spisovatel napsal krátce po smrti své ženy. Jeho zkušenost byla velmi podobná mojí: 

Když jsi šťasten, tak šťasten, že vůbec nepomyslíš na to, že bys jej mohl potřebovat, když jsi natolik pohlcen svým štěstím, že promluví-li Bůh k tvému srdci, jsi dokonce v pokušení odbýt jej slovy: „Proč mě vyrušuješ?“, tehdy, pokud se přece jen nad sebou zamyslíš a obrátíš se k němu s vděčností a chválou, přijme tě (alespoň to tak vypadá) s otevřenou náručí. 

Ale zkus k němu jít, když jej zoufale potřebuješ, když už si nevíš žádné rady: Co najdeš? Dveře, které se ti zabouchly před nosem. A k tomu ještě zevnitř zaslechneš, jak zapadla závora. Na dva západy. A potom ticho… Můžeš rovnou udělat čelem vzad. Čím déle budeš čekat, tím bude to ticho výmluvnější. Žádná světla v oknech. Jako by ten dům byl prázdný. Bydlel tu vůbec někdy někdo? Kdysi to tak vypadalo… A onen pocit byl tehdy stejně silný jako ten dnešní. Co to jen může znamenat? Proč je Bůh tolik přítomen se svými příkazy v době, kdy se ti daří dobře, a proč je tak zoufale vzdálený a neochotný ti pomoci, když jsi na dně?
(...) 

Je ovšem náramně snadné říci, že když nám Bůh v době naší nejvyšší nouze připadá vzdálený, je tomu tak proto, že je vzdálen skutečně – že totiž neexistuje. Ale proč se nám tedy zdá tak blízký tehdy, když – abych to řekl na rovinu – o něj nestojíme? 

Jak se s těmito otázkami autor vypořádal, najdeme až o mnoho stran dále, kdy se k tématu vrací trochu oklikou: 

Máte-li oči plné slz, nebude váš pohled správný. Ve většině případů nemůžete dostat, co chcete, pokud je vaše touha po tom příliš zoufalá; alespoň to nemůžete dostat v té nejlepší podobě. Například výzva „Tak teď si můžeme doopravdy pěkně popovídat“ vyvolá v celé společnosti kamenné mlčení. Rozhodnutí „Dnes v noci se musím pořádně vyspat“ má za následek řadu probdělých hodin. Palčivá žízeň, kdy hltáte obsah sklenky, vás připraví o požitek z nejvybranějších nápojů. Nestává se podobným způsobem, že když vzpomínáme na své zemřelé, právě intenzita naší touhy před námi zatáhne železnou oponu a my pak máme pocit, že hledíme do prázdna? „Ti, kdo prosí“ (každopádně „kdo prosí příliš dotěrně“), nedostávají. A možná ani dostat nemohou.

A tak nějak tomu asi bude s Bohem. Postupně se propracovávám k pocitu, že dveře už nejsou přibouchnuté a zavřené na závoru. Nezavírala mi je před nosem jen má zoufalá, šílená touha? Právě doba, kdy v duši nemáte nic jiného než volání o pomoc, může být chvílí, kdy vám Bůh tu pomoc nemůže poskytnout. Jste jako člověk, který se topí – a nelze mu pomoci, protože se svého zachránce drží jako klíště. Možná vás právě ten váš neustále opakovaný křik činí hluchými pro hlas, který toužíte zaslechnout. Na druhé straně: „Tlučte, a bude vám otevřeno.“ Ale cožpak člověk, který klepe na dveře, do nich mlátí kladivem a kope jako zběsilý? A je také psáno: „Neboť kdo má, tomu bude dáno.“ Musíte být koneckonců schopni přijímat – jinak vám ani všemohoucnost nemůže nic dát. Možná vás o tu schopnost přijímat dočasně připravuje vaše vášnivost.

Tenkrát mi to otevřelo oči. Myslím, že touha je svým způsobem vězení, do kterého se člověk může vlastně dobrovolně uzavřít. A Bůh respektuje naši svobodnou vůli. Chceme-li tedy spatřit jeho světlo, nesmíme si vybrat pohled do tmy. Chceme-li, aby nás osvobodil, nesmíme se na něco zoufale upínat.

Zkušenost toho, že se modlitba stává časem obtížnou, podle mě může hovořit ještě o něčem jiném totiž že není rozumné svou víru vystavět jen na emocích. A možná je to tak se všemi opravdovými věcmi, o které má smysl usilovat. Něco stojí a nejsou vždycky jen příjemné.