pátek 8. června 2018

CO MŮŽE ČLOVĚKU ŘÍCT ZAHRADA O ŽIVOTĚ

Zahrady miluju odmala. Strávila jsem na nich velkou část dětství a je to jedna z věcí, za které jsem v životě vděčná úplně nejvíc. Letos jsem přemýšlela, čím sama sebe motivovat k učení a rozhodla jsem se, že si hned po skončení školy koupím slepice. To bude radosti.

Zatím si to jenom tak maluju kreslím:



Koupit si slepice ale asi není sen každé dívky po vysoké a já jsem se rozhodla, že napíšu, proč si myslím, že je to tak skvělý. Proč je vlastně tak skvělý mít zahradu (zahrada je totiž předpokladem k tomu, pořídit si slepice).




Takže. Přijde mi, že v dnešní době jsme od reálného života, od onoho přežít, které zahrnuje i získávání potravy, hodně odtržení. Jídlo si prostě kupujeme až poté, co to všechno vyroste, od kuřat až po zeleninu ze Španělska.

Nechci to teď vůbec nijak kritizovat nebo odsuzovat. Za možnost koupit si v obchodě co potřebuju, jsem vděčná. Dlouho už se ale zamýšlím nad tím, že při našem od přírody odtrženém způsobu života můžeme mít problém pochopit některé jeho zákonitosti.

Může nám něco začít tak trochu unikat mezi prsty. A možná to něco je právě kontakt s přírodou, který by byl založený jako vztah. Jako vztah, tedy něco, co se nedá koupit za 29, 90 v obchodě, ale je potřeba to vypěstovat

Vztahu k přírodě se dá v malém naučit na zahradě.
Na zahradě můžete na vlastní kůži zažít, že všechno, co roste, potřebuje péči. Potřebuje, aby se o to někdo staral. Zjistíte, že ani třešně nerostou jen tak, stromy je potřeba prořezávat. Když se projdete jen tak nezávazně do přírody, tohle do takové míry nezažijete, protože tam tu práci za vás udělali jiní lidé: lesníci, hajní, zemědělci, … 

Díky zahradě se vlastně dá přijít na další dvě věci. Zaprvé na to, že když se nebudete starat, nestane se to, že vám nevyroste nic. Vyroste vám prostě něco, co jste nechtěli. Zadruhé přijdete na to, že vůbec nezáleží na tom, kolikrát jste zahradu zalili předtím. Když si na ni párkrát nevzpomenete v době sucha, květiny vám uschnou a o všechno přijdete. 

Možná tušíte, co tím chci říct. Starat se o stromy a rostliny může být takovým tréninkem k tomu, starat se o lidi, které máte rádi. Je asi jasné, že starat se o lidi je těžší, protože jsou komplikovanější než rajčata s cibulí. Zahrada je vlastně skvělá příležitost začít tím jednodušším. Když vám uschne rajče, není to zas tak hrozné. Když si zničíte přátelství, je to horší.

Mám ráda jeden výrok Audrey Hepburn: 

People, even more than things, have to be restored, renewed, revived, reclaimed, and redeemed; never throw out anyone.
Read more at: https://www.brainyquote.com/quotes/audrey_hepburn_388908
People, even more than things, have to be restored, renewed, revived, reclaimed, and redeemed; never throw out anyone.
Read more at: https://www.brainyquote.com/quotes/audrey_hepburn_388908
People, even more than things, have to be restored, renewed, revived, reclaimed, and redeemed; never throw out anyone. (Lidé, ještě více než věci, potřebují být opravováni, obnovováni, přiváděni k životu, kultivováni a vykupováni; nikdy se nikoho nezbavujte.)

Naučíme-li se udržovat vztah k přírodě, můžeme snáze pochopit, jak udržovat i další vztahy. A to myslím ty dynamické vztahy, vztahy, kde o něco jde, ty plné zeleniny a květin, které nestačí jednou za čas, když máte zrovna náladu, zalít pivem v hospodě.

A přitom to vůbec není jenom o práci. Příroda je neuvěřitelně štědrá a tak vždycky dostanete víc, než dáte. Mít zahradu je vlastně dostat dárek každý den: jednou růži, jednou ředkvičku. V zimě třeba jen pár rampouchů. Já jsem jeden z nejhezčích dárků dostala, když jsem se vrátila po třech týdnech z tábora. Některé druhy plevele za tu dobu vyrostly tak, že byly vyšší než já. Většina kedluben zase nevyrostla skoro vůbec, protože jim stínil plevel (a taky proto, že jsem je neuměla pěstovat). Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem to dopustila, naštvaná na rodinu, která se nepostarala. A pak, když jsem se slzami v očích sáhla pro první kedlubnu, držela jsem v ruce tohle: 




Další věc, kterou zahrada člověka naučí, je vycházet se sousedy. Což je něco, co se dneska už moc nenosí. Lidé bydlící společně v jednom paneláku se často ani neznají – ve městě si přátele zkrátka vybíráme a lidi, kteří nám nevyhovují, ignorujeme. Ignorovat někoho při potkání na schodech je ale o dost snazší než ignorovat někoho, vedle nějž už tři hodiny něco okopáváte. Zahrady a sousedství sbližují lidi ne na základě zájmů, přesvědčení nebo věku, ale jen proto, že to jsou lidi. Lidi, kteří se prostě náhodou potkali. A mě vždycky přišlo tohle tak nějak přirozenější než si lidi vybírat a svým způsobem strašně cenný, protože vyjít s lidma, který jste si vybrali je strašně jednoduchý, zatímco vyjít s lidma, který jste jen náhodou potkali, je těžší. Mám pocit, že mít rád někoho, kdo je úplně jiný než vy, je daleko věrnější obraz toho, co pojmenováváme slovy „přátelství“ nebo „láska“, než ona náklonnost, kterou přirozeně chováme k lidem, kteří nám jsou podobní. Protože odlišné lidi se musíme učit mít rádi. Ve městě si prostě v případě nějaké neshody můžete najít spřízněnější duši a danou osobu už nikdy nepotkat.

Zahrada taky poskytuje zdarma lekce toho, že budoucnost si nemůžete nalinkovat. Můžete zasadit melouny a ony vám nevyrostou, protože hlíně, větru a dešti se nedá poručit. Zjistíte, že narozdíl od obchodu v reálném životě nemůžete dostat všechno. A už vůbec to nemůžete dostat hned. 

Atakdále. Je toho daleko víc. 

Kdybych to měla nějak shrnout, řekla bych, že to nejlepší na tom všem je, že zahrada vám může dát příležitost vyjít ze sebe, ze svých myšlenek, pocitů a přání a chvíli jen vstřebávat to, co je kolem. Pozorovat kosa, který si hraje s nějakou bobulí s tak urputnou energií, že to skoro vypadá, že to dělá jen proto, aby vás potěšil, aby ukázal, že ke štěstí stačí málo. Sednout si na lavičku a poslouchat zvuky – vzdálené dohady sousedů, zvuk ptačího zpěvu a kropení trávníku. Těšit se z maličkostí.

Mně osobně zahrada přivedla k přesvědčení, že svoboda je daleko víc v tom nebýt středem svého vesmíru než v tom, dělat jen to, co aktuálně chcete.
Můžete to ale mít jinak.
A možná je čas to vyzkoušet.