pátek 19. října 2018

4. VNÍMÁNÍ PŘÍRODY (2. část)



V minulé kapitole jsem se pokusila přiblížit křesťanské vnímání přírody a světa. V této se pokusím křesťanský pohled postavit do kontrastu s námitkami, které proti němu vznášejí materialisté a říci o materialismu ještě něco navíc.

Pokud jde o soudobé materialisty, řekla bych, že mnozí z nich za křesťany vůbec nezaostávají pokud jde o obdiv, který cítí k přírodě. Dá se říci, že právě naopak. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že materialisté (resp. ateisté)  chovají k přírodě až mystickou úctu a napadlo mě, že je to táž úcta, kterou křesťané cítí Bohu, o kterém věří, že přírodu stvořil. Jako příklad takové úcty mohu uvést například dílo Rudolfa Steinera „Mystika na úsvitu novodobého duchovního života“. S obdivem o přírodě hovoří také biolog a představitel hnutí New Atheism, Richard Dawkins, který svou knihu Boží blud uvádí krátkou a údernou metaforou:

Což nestačí, že nějaká zahrada je krásná,
copak je nutné věřit, že v ní bydlí rusalky? (cit. 1)



Tento Dawkinsův úvod v sobě má však ještě něco jiného než obdiv k přírodě – v kontextu s obsahem knihy, která po něm následuje, je jakýmsi ostnem namířeným proti křesťanské nauce. Výčitka, kterou Dawkins pokud jde o nazírání na přírodu, křesťanům adresuje, ale podle mého názoru nevychází z ničeho jiného než z neznalosti křesťanství.

Podobných výčitek (lépe formulovaných a šířeji rozvedených) existuje celá řada a setkávám se s nimi tak často, že se budu nejdříve věnovat jim.


PRAVDIVOST NEJJEDNODUŠŠÍ VERZE

aneb příliš špatný svět na myšlenku milosrdného Boha

Jednou z opor pro myšlenku, že Bůh neexistuje, je argument odvolávající se na zlo ve světě. Tento argument pak mnozí materialisté (včetně Dawkinse) doplňují právě oním tvrzením, že věda odhaluje prostou pravdu o naší existenci a jenom snílci si k ní přimýšlejí něco navíc, jako například rusalky nebo milosrdného Boha. Argument bychom mohli formulovat takto:

Ve světě existuje utrpení a bolest v takovém měřítku, že se na to naše oči nevydrží dívat, není tedy důvod předpokládat, že existuje svrchovaně milosrdný Bůh, kterému na lidech záleží. Pokud by existoval, musel by takové utrpení okamžitě zarazit. Vzhledem k tomu, že ho nezarazil, buď vůbec neexistuje, anebo není milosrdný (což vlastně znamená, že neexistuje přinejmenším v té podobě, v niž věří křesťané).

Věřit křesťanské verzi je nesmyslné, protože utrpení ve světě je takového rázu, že neexistuje nic, co by mohlo myšlenku milosrdného Boha ospravedlnit. Každé takové ospravedlnění či vysvětlení ze stran křesťanů pak má za cíl zastínit prostou a jednoduchou pravdu: ať se nám to líbí nebo ne,  žijeme ve světě, který není spravedlivý, je krutý a plný utrpení a žádný Bůh a tedy ani žádný skutečně spravedlivý svět (jako Ráj), neexistuje.

Tímto myšlenkovým východiskem začíná i C. S. Lewis v jedné ze svých obhajob křesťanství:

„Mým argumentem proti Bohu bylo, že svět se jeví jako velmi krutý a nespravedlivý. Nicméně kde se ve mě vzala představa spravedlnosti a nespravedlnosti? O čáře nemůžeme říci, že je křivá, pokud nemáme představu o tom, jak vypadá čára rovná. S čím jsem vesmír srovnával, když jsem říkal, že je nespravedlivý? Pokud je celé to divadlo od A do Z špatné a nesmyslné, proč to mně, který jsem přece součástí tohoto divadla tolik vadí? Když člověk spadne do vody, cítí, že je mokrý, protože není vodní živočich. Rybu netrápí pocit, že je mokrá.

Jistě, mohl bych se vzdát své představy o spravedlnosti tím, že bych ji prohlásil za svůj čistě soukromý názor. Kdybych to ale udělal, můj argument proti Bohu by rovněž neobstál – můj argument totiž zněl, že svět je skutečně nespravedlivý, nikoli že pouze nevyhovuje mým choutkám. Právě při pokusu dokázat, že Bůh neexistuje – jinými slovy, že realita jako celek nemá smysl – jsem byl nucen předpokládat, že jedna část reality, totiž má představa spravedlnosti – je velmi smysluplná.

Z toho vyplývá, že ateismus je příliš jednoduchý. Pokud by byl celý svět nesmyslný, pak by nám neumožňoval, abychom na to přišli. Podobně kdyby ve světě neexistovalo světlo, a tedy žádné bytosti s očima, nemohli bychom tvrdit, že svět je temný. Slovo tma by nemělo žádný smysl.“ (cit. 2)

Ještě jinak řečeno – křesťané tvrdí, že to, že nám vadí zlo ve světě je tím, že my nejsme z tohoto světa a zlo pro nás není běžným standardem. Jako lidé navíc přirozeně toužíme po smysluplnosti a myšlenka, že svět je nesmyslný nám bude vždy činit obtíže – pokud totiž celý svět a náš život ve své podstatě žádný smysl nemají, nemá smysl ani žádná z činností, které v životě konáme.

To ještě samozřejmě nevysvětluje, proč Bůh trpí zlo a utrpení ve světě. Tady může být křesťanskou odpovědí to, že Bůh dal lidem spolu se svou láskou svobodu a důvěru, kterou využili k tomu, aby se od něj odvrátili. Hlubší studium křesťanské nauky o těchto tématech vede až k myšlence prvotního hříchu, kterou zde není prostor blíž rozebrat (píšu dlouhé články, ale tohle asi už raději do jiného).

PROBLÉM SE ZÁZRAKY

Materialisté často argumentují tím, že křesťanská víra je nepravdivá, protože zázraky se nedějí a Bible jich je plná. Vlastně se nejedná o argument, ale o popis osobní zkušenosti. Kdybych měla „argumentovat“ stejným způsobem, řekla bych, že křesťanská víra je pravdivá, protože já jsem zázrak zažila.

Osobně mi ale podobný způsob argumentace není příjemný, protože si uvědomuji, jak vratká moje osobní zkušenost se zázraky je. Když mi bylo asi dvanáct let, zažila jsem dvě věci, které se vymykaly tomu, co nazýváme fyzikálními zákony. Co je na této situaci ale daleko zajímavější než to, co se mi stalo, je, jak jsem se k tomu postavila: bezprostředně po obou událostech jsem sama sebe přesvědčovala o tom, že ve skutečnosti nebyly porušeny fyzikální zákony, ale že jsem zkrátka a dobře měla halucinace, selhaly mi smysly. Teď, po tolika letech, už moje osobní zkušenost zvětrala a můj dojem, že šlo o halucinace je ještě daleko silnější než byl kdysi.

A s určitostí mohu říct, že tyto dvě události nikdy nehrály roli v tom, jak jsem smýšlela o křesťanské víře. Měla jsem období, kdy jsem v Boha nevěřila a tyto zkušenosti jsem prostě považovala za halucinace, přesněji řečeno jsem na ně v té době nejspíš vůbec nemyslela. Když jsem se vrátila ke křesťanské víře, už jsem nemusela být přesvědčená o tom, že šlo o halucinace (v tomto je křesťanská víra přecejen svobodnější) a tak jsem se prostě spokojila s tím, že nevím, jestli se to opravdu stalo nebo se mi to zdálo.

O zázracích napsal C. S. Lewis, ze kterého často vycházím, celou knihu, která se problematice věnuje detailně a na vyšší úrovni, než se jí budu zabývat já.

Jeho stěžejní myšlenkou ohledně zázraků je to, že pokud se máme o zázracích smysluplně bavit, musíme mluvit o filozofii, s jakou k nim přistupujeme, nikoli o tom, jakou s nimi máme kdo zkušenost. Pokud jde o zázraky, vnímáme je jen našimi smysly a ty mohou být omylné. Tvrzení „zažil jsem zázrak“ nejspíše žádného materialistu nepřesvědčí o existenci Boha, protože existuje tisíc přirozených vysvětlení: lež, halucinace, ojedinělá anomálie, jejíž původ objasní věda až za hezkých pár let atd. Stejně tak tvrzení „nezažil jsem zázrak“ by žádného materialistu ani křesťana nemělo přesvědčit, že Bůh neexistuje. Na poli diskuze nám není v případě zázraků naše zkušenost s nimi nic platná, musíme se soustředit na to, jak logická je naše filozofie, na jejímž základě k nim zaujímáme postoj. Věrohodnost zázraků, které se údajně udály v historii je totiž opět jen taková, jaká je věrohodnost svědectví těch, kteří o nich vypravují.

Pokud jde o zázraky, ještě bych ráda (trochu mimo hlavní proud diskuze) uvedla na pravou míru některé, podle mých zkušeností bohužel značně rozšířené, omyly. Takovým omylem je například tvrzení: Dnes víme, že mnohé z toho, čemu dříve lidé říkali „zázraky“ byly ve skutečnosti zcela přirozené děje řídící se fyzikálními zákony, které lidé ovšem tehdy neznali.

Faktem je, že kdyby lidé neznali přírodní zákony, nikdy by zázračné události nenazvali zázračnými, tyto události by jim totiž nepřipadaly ničím zvláštní.

Například: podle Bible se Josef rozhodl propustit a tedy si nevzít svoji snoubenku Marii, protože byla těhotná. Dobře totiž věděl, že těhotenství znamená, že mu byla nevěrná, natolik mu byl zákon přírody známý. Jediná jiná varianta než nevěra, která připadala v úvahu byl nadpřirozený zásah, tedy zázrak, ve který Josef nakonec uvěřil.

Podobně je to i s dalšími zázraky. (V Bibli se třeba píše, že Ježíš proměnil během okamžiku vodu ve víno. Evangelista to potom prohlašuje za zázrak. Za zázrak to však prohlašuje proto, že ví, že podobné věci se běžně nedějí. Kdyby si tehdejší lidé mysleli, že voda se může v okamžiku změnit na víno kdykoli, neviděli by v tom nic zázračného.)

Dalším omylem je domnívat se, že podle Bible se děly v Izraeli nějaké nadpřirozené události každou chvíli. Kdyby tomu tak bylo, bylo by skutečně podivné, že jsou mezi námi lidé, kteří nikdy nic nevysvětlitelného nezažili. Tak to ale rozhodně není: Starý zákon nechává celá staletí bez zmínky o nějakém zázraku. Zázraky se v Bibli obyčejně soustřeďují do krátkých časových období, v nichž žil nějaký významný prorok, případně někdo, kdo měl silnou víru nebo si ho Bůh z jiného důvodu vyvolil, aby skrze něj konal svoje činy. Nový zákon je pak popisem jednoho podobně krátkého období.

Pokud jde o Hawkinsovu metaforu o rusalkách ze začátku článku, můžeme říci, že Bible se od pohádek liší právě tím, že o žádných bájných bytostech, které by byly běžně součástí naší reality nehovoří. V Bibli nenajdete jediného jednorožce nebo fauna. Navíc zde nenajdete ani mýtická vysvětlení přírodních dějů, která známe z polyteistických náboženství, zde je celý svět podroben vládě jediného Boha a kromě něj se hovoří o andělech (ať už o padlém Satanovi nebo těch, kdo zůstali s Bohem) – a to je celá mytologie. Žádné víly, skřítci, bůžkové, nic co by se schovávalo za fungováním přírody kromě Boha tu není, Bible je v tom velmi důsledná. Biblické zázraky jsou ojedinělými zásahy neviditelného Boha do přirozeného řádu světa.

Tímto jsem snad alespoň trochu poodkryla závoj některým mýtům, které o křesťanské nauce existují.



A tak je konečně (v závěru článku) čas na to, aby se materialistický pohled a křesťanský potkaly jako rovný s rovným. Pokud jde o argumentaci, není zde žádného vítěze, ani poraženého, alespoň podle mého názoru ne.
To, jak chápeme svět, je otázkou víry.

A můžeme věřit, že v obrovském Vesmíru jsme sami a naše miniaturní existence si nezaslouží to, aby se zde uvažovalo o nějakém smyslu. A stejně tak můžeme věřit v to, že svět byl stvořen Bohem a láska v nás není sobeckým genem, ale odrazem lásky daleko hlubší.

Obě tyto teorie jsou v rámci své filozofie obhajitelné. Křesťanství materialismu vytýká úzkoprsost a omezenost na svůj pohled na svět, v rámci kterého je cokoli nadpřirozeného předem zakázáno.
Materialismus křesťanství viní z naivity, přijímání paradoxů a… (doplňte sami, pořád v tom ateismu nejsem tak kovaná).

Otázka je, jak tyto teorie dopadají v konfrontaci s realitou života, realitou, kterou denně prožíváme a přitom ji nedokážeme uspokojivě popsat ani vědecky, ani v rámci teologického diskurzu.

(O panteismu jsem psát v rámci tohoto článku raději ani nezačala, bylo by to moc dlouhé. Někdy příště ;)). 


Veškeré citace jsou uvedeny zde (v textu jsou značeny číslem a zkratkou cit.).
Pokračování za čtrnáct dní nejspíš nenapíšu, je to na mě moc brzy.