sobota 29. prosince 2018

CONFITEOR

Prakticky denně můžeme na rozích ulic velkých měst potkávat lidi, kteří vykřikují Kristovo jméno a hrozí kolemjdoucím peklem a zatracením, pokud se neobrátí.

A jako křesťané můžeme snadno podlehnout pocitu, že tihle lidé s námi nemají nic společného.
Vím to z vlastní zkušenosti.
Ale není to tak, tihle lidé jsou křesťany tak, jako jsem křesťanka já - jejich vyznání víry by se od toho mého nejspíš vůbec nelišilo.
To, v čem podle mě udělali chybu, bylo, že absolutně podlehli strachu.
Stav světa je vyděsil natolik, že mají nepřemožitelný strach z toho, že jejich bližní, všichni ti lidé, kteří procházejí kolem, skončí v pekle.
Sklouzli k jednomu z extrémů.
Zapomněli na Boží moc a Ježíšovu milost a zůstalo jim jen učení o pekle, hříchu a ďáblu.

Pro nás křesťany by ale neměli být někým, nad kým ohrnujeme nos. Měli by být spíš smutným připomenutím toho, co se stane, když se křesťan odchýlí od Boží pravdy.
Měli by pro nás být připomenutím nebezpečí, které hrozí i každému z nás.

Myslím si, že všichni tito strachem křičící křesťané mají často jednu věc společnou: nepatří k žádné církvi. Tím, že svou víru s nikým neprobírají, neposlouchají ničí kázání, stojí mimo církev - se stávají nesmírně zranitelnými. 

My, křesťané zavedených církví, si zacpáváme před jejich křikem uši a nejspíš jen málokdy nás napadne, že stav těchto lidí máme na svědomí především my.

Přestali jsme totiž kázat o hříchu.
Ďábla jsme často odsunuli někam do říše pohádek.
Tváříme se, že tyhle věci se nás nijak netýkají.
A na strach člověka, který si přečte některé děsivé pasáže Bible, nemáme uspokojivou odpověď.

Jako katolička jsem se setkala častěji s tímto druhým extrémem.
S lidmi, kteří zlo banalizovali, případně vyrostli se skálopevným přesvědčením, že to, že svět kolem není v pořádku, je čistě chyba toho špatného světa, světa za branami katolické církve. 

Mnozí katolíci prostě často tak nějak čekají, až si to svět rozmyslí, uzná, že katolická církev je dokonalá, a konvertuje. Jsou připraveni mu pak s blahoslonným úsměvem gratulovat.
Do té doby nejsou připraveni dělat nic - možná ještě pořádat farní plesy a grilovačky.

Jejich pochybení je možná méně viditelné než pochybení křesťanů, kteří hulákají na ulicích. O to ničivější jsou však jeho následky.


Tito lidé totiž především zapomínají na to, že oni sami nejsou tak dokonalí, jak si představují, jejich společenství tak příkladné, že by nebylo třeba na něm tvrdě pracovat.
Úplně zapomínají na to, že hřích se jich týká úplně stejně, jako všech ostatních.
A že jejich poklidná víra, postavená na zbožných frázích o bezpodmínečné Boží lásce, víra, která pokání a vědomí vlastního hříchu odkazuje někam do středověku, mnohé lidi zranila a ublížila jim.

Osobně jsem nezažila jediné katolické společenství, které by bylo tak skvělé a dokonalé, jak se tvářilo. Jediné katolické společenství, ve kterém bych alespoň vydržela zůstat.
A může to být mou pýchou. Zčásti nejspíš je.
Ta větší část toho ale je to, že jsem byla několikrát zklamaná. Ne trochu. Tak, že mi to tehdy vzalo všechnu naději.

V jedné z takových chvil jsem byla na katolické taneční zábavě.
Nepořádala jí jen nějaká zapadlá farnost. Ale velké, oficiální, katolické hnutí mládeže.
Byl přítomen i kněz.

Musím přiznat, že celý ten večer pro mě osobně dopadal špatně - obsluhovala jsem bar, ke kterému přicházeli čím dál opilejší a opilejší věřící. Kluk, který se mi líbil, tančil s jinou dívkou, a mě si tím pádem pochopitelně nevšímal. Kamarádka, se kterou jsme se domluvily, že spolu pojedeme domů a navíc věděla, že nejsem v pohodě, mi oznámila, že domů jí autem poveze kluk, kterého na zábavě potkala a já musím jet tím pádem sama. U baru se navíc objevovala čím dál častěji dívka, která měla trochu deformovaný obličej - a nikdo ji nevyzval k tanci a nikdo jí nevěnoval pozornost. Časem začala plakat.

Když večer končil, nastoupila jsem už v docela špatné náladě do autobusu plného opilých věřících.
Byla to noční varianta 84, která objíždí celé Brno a na hlavní nádraží jsme jeli minimálně půl hodiny.
Byli jsme tam hodně, hodně namačkaní.
A celou tu dobu mě katoličtí kluci, kteří stáli poblíž, úplně nepokrytě osahávali. Dělalo se mi z toho zle, ale nevěděla jsem, jak tomu zabránit. Protlačit se jinam moc nešlo - nikdo by nechápal, co dělám, všichni jsme se tak tak drželi, abychom nespadli a svým manévrem bych se ocitla uprostřed jednoho z kroužků bavících se kamarádů. Můj odpor jim přišel k smíchu, byli opilí.
Mimo to jsem byla úplně ochromená. Nechápala jsem, jak to, že takhle vypadá večer mladých křesťanů. Když jsem vystoupila z autobusu, zapřisáhla jsem se, že už nikdy v životě nepřijdu a nevstoupím do žádného katolického společenství mladých.
Svůj slib jsem dodržela.

Jeden večer se může zdát jako banální důvod. Ona to ale je spíš poměrně banální epizoda daleko rozsáhlejšího příběhu, jehož závažnější části nedokážu a nechci veřejně vyprávět.
Tahle událost byla zkrátka takovou symbolickou poslední kapkou.
Čímž nechci říct, že od té doby nezapršelo.

Každopádně.
Všechny tyhle události nemají vůbec nic společného s Ježíšem.
Jsem přesvědčená, že křesťanská víra jako taková, k ničemu z toho špatného, co jsem v církvi zažila a čeho jsem byla svědkem, nevede.
 
Jsem přesvědčená o tom, že problém je v tom, že žijeme na území Nepřítele.
Nepřítele, který církev celou svou mocí nenávidí.
A to, že se učení o hříchu a ďáblu vytratilo z kostelů - to má své následky.
Tak dlouho se (nejen) z kazatelen mluvilo jenom o zmrtvýchvstání a Boží lásce, až se jaksi vytratilo vědomí toho, že dnes ještě nejsme v ráji, že dnes ještě žijeme pod Zákonem, jehož přestoupení znamená smrt, že dnes kromě dobra existuje i zlo.

Mnoho dnešních křesťanů v ďábla nevěří a nevidí v tom žádný problém, zlo vnímají spíše jako jakousi psychickou nemoc, nad kterou člověk nemá kontrolu.
Hříšníky obhajujeme jako ty, kdo si možná nemohou pomoci, jako ty, kdo ubližují, protože jim někdo ublížil.
A nedochází nám, že tím vlastně překračujeme svou pravomoc, soudíme o věcech, o kterých nic nevíme.

Připadá nám zaostalé, že dříve byla častěji než je tomu dnes, považována za původce hříchu špatnost člověka. Soudilo se, že kdo hřeší, hřeší proto, že je zlý a je to jeho vina
My o tomto  soudu říkáme, že byl zaostalý a povrchní, protože při něm nebyly zohledněny okolnosti, situace člověka, který hřešil.

Ale ve skutečnosti dnes nesoudíme o nic lépe.

Dnes o lidech, kteří hřeší, říkáme, že hřeší proto, že si nemohou pomoci. Někdo ublížil jim, tedy oni ubližují druhým. To okolnosti působí zlo, říkáme. Jenže tento náš soud je stejně špatný, jako byl špatný soud lidí, kteří hříšníky zatracovali.
My totiž nevíme, zda okolnosti byly skutečně tak vážné, tak zlé, že hříšník nemohl jednat dobře.
My nevíme, zda v daném okamžiku neměl svobodnou vůli.
Říkáme, že neměl. Domýšlíme se.

V obou případech říkáme něco, co nevíme. V obou případech soudíme, ačkoli soudit nám nepřísluší.
A je jedno, jestli stojíme na straně žalobců, nebo advokátů.

Role advokátů má navíc tu nevýhodu, že ke zlu, které kolem nás je, získáváme absolutně naivní postoj. Za tu dobu, kterou jsem strávila v katolických společenstvích, jsem získala vážné podezření, že mnozí zdejší křesťané vnímají zlo jako jakousi nepěknou nemoc, která se jich vlastně až tak netýká.

Jenomže...ve chvíli, kdy člověk začne vnímat například svátosti jako jakýsi druh očkování, které ho chrání před hříchem, se vystavuje nebezpečí pádu víc než kdy jindy. 
(Bůh totiž nikoho stoprocentně nechrání, každý z nás má svobodnou vůli.)
Ale pádem, tím, že člověk zhřeší, celý ten začarovaný kruh nekončí.

Ve chvíli, kdy takový člověk zhřeší, může dojít hned k několika scénářům, z nichž jeden je horší než druhý.
Scénář první: může začít svůj hřích zatloukat, protože se bojí, že kdyby se to provalilo, lidé kolem by začali pochybovat o účinnosti oné očkovací vakcíny nebo o něm samém. Tak si my křesťané, hrajeme na lepší, než jsme, jen proto, abychom nedělali Bohu (nebo sobě) ostudu. Celá ta myšlenka je samozřejmě špatně. Boží slávu nemůže žádný člověk ohrozit.

Scénář druhý: víra člověka v to, že svátosti mají nějakou moc, může být po pádu otřesena. Pokud dál zůstane křesťanem, který svátosti přijímá, může se začít tématu hříchu vyhýbat.

V obou případech se ale "nemoc", nebo-li hřích, stává jakýmsi choulostivým tématem, o kterém se ve slušné křesťanské společnosti nemluví. Ožehavým tématem, kterému je lepší se vyhnout zbožnou frází. 

Možná zapomínáme na to, jak často Ježíš mluvil o farizejích, židovské náboženské elitě, jako o pokrytcích. Přitom je bláhové domnívat se, že porytectví bylo výsadou pouze židovských věřících.
Ne. V roli povýšených farizejů jsme dnes až příliš často my, křesťané.

Jeden z důvodů, proč jsem vždycky měla chuť k evangelizaci byl, že jsem doufala, že z mnohých ateistů by byli daleko lepší křesťané než ti, které jsem potkala.
Což je pravděpodobně kacířská myšlenka po všech stránkách.
Ale doufám v to i dnes.

A křesťané, kteří naříkají nad zkažeností okolního světa a dávají ji za vinu nekřesťanům, jsou mi k smíchu. 

Příliš rychle jsme zapomněli, že hřích není nemoc, která by se dala vymýtit tím, že budeme přijímat svátosti, nebo tím, že alespoň na oko budeme vypadat hodní.

V kostelech už slova "je to má vina, má veliká vina" (mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa) nemusejí říkat ani katolíci. A to je podle mě chyba, veliká chyba.

Protože mám pocit, že to vede k tomu, že mnozí křesťané si dnes myslí, že zlo, nebo tedy přinejmenším to podstatné zlo, se nachází někde daleko za branami církve.

A to navzdory tomu, že tak tomu nikdy nebylo. 
I mezi dvanácti Ježíšovými učedníky byl jeden zrádce.

Jistě to nebyl poslední člověk, který se zpronevěřil Kristu.

Představa neposkvrněné církve je naivní a nereálná.
Alespoň katolická církev se o tom díky své dlouhé historii měla mnoho příležitostí přesvědčit.

A proto bychom se měli konečně postavit tváří v tvář faktům. 
Měli bychom přestat být křesťany, jejichž kázání začíná i končí spásou, a kteří všechno ostatní bezmyšlenkovitě zametají pod koberec. 
Existuje důvod, proč spásu potřebujeme.

A tím důvodem je náš hřích.

Pokud to odmítneme přiznat, stane se křesťanství jen prázdnou útěšnou frází - jednou z mnoha filosofií učících jak dosáhnout životního štěstí. 
Stane se něčím, co nemůže nic dát nám, jako křesťanům, ani lidem, kteří křesťany nejsou.

Hulákající křesťané na ulicích možná trochu přehánějí, když tvrdí, že se všichni řítíme do pekel.
Možná ale nebyli prvními, kdo udělal v teologii chybu.
Prvními, kdo tu chybu udělal, byli křesťané, kteří ve špatném světě začali hlásat, že všichni jsme spasení a dál se není potřeba hříchem zabývat.
Křik lidí na ulicích je jen ozvěna.
Jen chabá ozvěna daleko větší chyby, kterou mají na svědomí zcela jiní lidé než ti, kteří křičí.
Je to jen důsledek toho, co se denně děje ve velkých zavedených církvích.

Nabádá-li [křesťanství] lidi, že se mají kát, a slibuje-li jim odpuštění, nemůže – pokud je mi známo – nabídnout nic lidem, kteří si nejsou vědomi, že by učinili něco, zač by se měli kát, a kteří necítí potřebu odpuštění.  (C. S. Lewis)